SkautOtrokovice

Konec sršňů

2011-09-02T12:18:00.006+02:00

Dneska jsem v klubovně objevil sršní hnízdo. Došlo k tomu tak, že do mě jeden z těch sršňů málem vrazil a rozplácl se o dveře klubovny. Chvíli jsem přemýšlel jestli ho nemám zašlápnout, ale místo toho jsem ho sledoval, jak odlétá nahoru do štítu klubovny, kde se k němu přidalo několik dalších. Takže hnízdo bylo přímo nad vchodem na půdě. To byl trošku šok, na vosy jsme v klubovně už zvyklí, ale na sršně ne.

Zavolal jsem hasiče a chvilku se s nimi dohadoval, kam že to vlastně mají dojet. Přijeli asi za 10 minut i s houkáním a hned se dali do práce. V těch modrých hasičských mundůrech se navlékli do bílé včelařské kombinézy, na hlavy kukly a šli si obhlédnout místo zásahu.

Pak shodili to hnízdo do pytle a snesli ho dolů. Mělo dobrých 40 cm v průměru. Sršni zavření v pytli z toho moc nadšení nebyli a snažili se prokousat ven, takže je hasiči postříkali nějakou chemií.

Jenže to je jen otupilo a zalezli do hnízda. Takže bylo třeba rozšlapat to hnízdo a postříkat to znovu. Tentokrát už insekticid zabral.

Zasahující hasiči byli pěkně zpocení, páč byli na sluníčku a měli na sobě několik vstev těžkého oblečení. Nakonec prohlásili, že ten zásah byl v pohodě, protože sršni byli z toho horka na půdě klidní a nesnažili se útočit. Ale prý tam zbylo ještě kolem 20 jedinců, kteří tam ještě dneska budou to hnízdo hledat, než odletí jinam. Takže bacha!

Preview: SVATOPLUKOVY PRUTY

2011-08-31T18:50:00.010+02:00

Jak jistě víte, náš kmínek se účastnil roverského kurzu Svatoplukovy pruty. Kurz probíhal ve dnech 19.-28.8. 2011 na skautské základně Mentaurov vzdálené asi 5 km severně od Litoměřic. Účastnili jsme se ve složení Klíště, Kájínek a Milča Kanec… a ještě nás měla doplňovat Anet, ale ta to na poslední chvíli odřekla, ale myslím, že kdyby jela na pruty s náma, udělala by určitě líp.

Tak dost keců, pojďme k tomu, jak to probíhalo... Všechno začlo tím, že Méďa zase jednou navrhnul, že bysme se mohli trochu rozhýbat a něco začít dělat a předhodil před nás návrh jet na Pruty. Aktivní jádro kmene to přijalo kladně (až na mě, byl jsem na pochybách) (a taky se mu nechtělo; pozn. korektora) a hned se všichni jali přihlašovat a začali se těšit.

Pak když nadešel den před D a když přijeli instruktoři Pudil a Hruška, aby si zkontrolovali, koho vlastně berou na kurz, a pohovořili s námi ohledně kmene a tak, začalo to ve mně vřít a říkal jsem si, že bych mohl přijít o Mega akci (což se ukázalo jako pravdivé), tak jsem se nesměle zeptal, zdali by bylo možno se ještě přihlásit. Bylo mi sděleno, že prej není problém. Tak jsem se přidal k těšícímu se týmu. No a nezbývalo nic jiného než čekat…

Asi od půlky srpna jsme si začali uvědomovat, že termín odjezdu se blíží, tak jsme začali řešit technické náležitosti ohledně cesty a toho, kde sehnat černou obálku. A když konečně nadešel předvečer odjezdu, začaly vyvstávat nečekané okolnosti toho, že půlku věcí, co jsme měli mít, nemáme. Ovšem uspokojil nás můj velmi laxní přístup: „Necháme budoucího Pavla a Vencu, ať to vyřeší“…

Nadešlo ráno odjezdu, nakonec jsme rozhodli, že pojedeme autem. S radostí jsem se zhostil tohoto úkolu (říká svému autu koblížek, to mluví za vše; pozn. korektora). Vyrazili jsme s menším asi půlhodinovým zpožděním způsobeným nakládáním věcí a Kájínkovým srdceryvným loučením s maminkou (dlouze jsem se loučil pouze s Víťou a Fandou; pozn. dotčeného korektora). Vybaveni energiťákem a dálničkou ještě teplou z tiskárny jsme vyrazili na dálnici směr Brno. Většinu cesty do Brna jsme nasadili dosti hektické tempo (je to rebel!; pozn. korektora), protože jsem si potřeboval dokázat ze 130tka je pro slabochy, což se ovšem projevilo na spotřebě. Takže od Brna dál už byla cesta klidnější a nebýt dosti nepříjemné průtrže mračen na Vysočině, kde jsem místy vůbec neviděl (jsem rád, že to říkáš až teď; pozn. mírně vyděšeného korektora), co se přede mnou děje, by cesta vůbec nestála za řeč.

Do Litoměřic na náměstí jsme nakonec přijeli s krásným asi hodinovým předstihem. Ale než jsem našel vhodné místo k parkování, vyžádalo si to notnou dávku sprostých slov (dlaždič je proti němu břídil; pozn. korektora). Když se to nakonec podařilo a parkovací lístek byl koupen, bylo zjištění, že město je „jak na sviňu“ vybaveno nejedním náměstím, ještě o to víc šokující. S další dávkou sprostých slov jsme se vydali hledat příslušné náměstí pěšky s myšlenkou, že ten parkovací čas Litoměřicím jen tak nedarujeme. Úspěšně jsme našli Dómského náměstí i s vhodnou přístupovou cestou a po cestě zpátky jsme se zastavili v místních informacích pro mapu okolí, kde jsme potkali dalšího ztraceného účastníka. Místní domorodci se asi na Milču dívali s podivem, když začal lihovkou vymalovávat obálku a přitom kreslit po konferenčním stolku, což, jak nám potom s klidem oznámil, nešlo smazat, tak jsme radši utekli.

Po příchodu na náměstí jsme zjistili, že už i další účastníci očekávají příchod Svatoplukových poslů. Pár minutek uplynulo a nakonec se stalo. Účastníci byli odvedeni na místo hostiny, ale Otrokovice zase zabodovaly, protože si nechaly věci v autě. A když jsme se vrátili na náměstí, už tam bylo vymeteno. Takže jsme vyslali rychlou spojku Milču na kole, aby zjistil, kam máme jít. Nakonec se nám podařilo dostat se na hostinu.

Tady bych svoje vyprávění ukončil. Jak naše dobrodružství pokračovalo dál, co jsme se na prutech naučili, snad i fotky a co bude dál s kmenem, se dozvíte na schůzce. Takže neváhejte a přijďte bude to MEGA NÁŘEZ !!! (mega hej tř tř chudrž, pozn. korektora)

Fotky nafotil Milča.

Puťáček 2011 - Žďárské vrchy

2011-07-18T12:34:00.000+02:00

Od 1. do 9. července se část žabek a roverů vydala na putovní tábor do Žďárských vrchů. Později se k nám připojili také skauti v čele s Ivem a Mirou. Původní tvrdé jádro mělo ale pouze 6 členů. Stan Jurek nový: Anet + Zuzka, stan Jurek starý a prosakující: Milča + Kájínek, stan Coleman s prasklou tyčkou: Adéla + John.

Kdybych měl popisovat všechno, co jsme zažili, tak by to byl menší román, takže z každého dne vypíchnu jenom pár bodů:

Den první

Sraz na nádru jako obvykle.

Každý dostal slušný příděl high-endového a vymazleného jídla: 5 paštik z Babic, 1 miništangle vysočinky, 2 nová smetanová taveniska, 3 konzervy (fazole s párkem, čočka s párkem, lečo), půlku chlebiska a 2 lehce otlučená jablka (Zuzka s Anet měly místo těžkých konzerv ultralehké těstoviny).

Asi mám malý batoh - musel jsem vyházet pár nepotřebných věcí (3 trika, 1 trenky, 1 mikina, 1 kroj) a hned se mi tam všechno vlezlo... No, až na půlku chleba, kterou mi vzal Milča, a vysočinu, kterou mi vzala Anet.

Když John hledal lístek, Zuzka ho popohnala: "Tak pohni, taťko!" John hned zareagoval: "Neboj, mamko." To nás dost pobavilo, jenom průvodčí se díval nějak zmateně.

V Brně jsme měli čas tak jsme si koupili něco na zub: točenou zmrzlinu, která nechutnala jako točená, nebo turecký gyros od nějakého Mustafy a spol.

Dojeli jsme až do Světlé nad Sázavou.

Odtud jsme šli tak 4 kiláčky a u Vilémovce našli supr louku na stany. Když jsme postavili stany, už tak supr nebyla. Lítaly tam jakési bzučící potvory. Humus! Ani repelent Predator XXX nepomáhal.

Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít a narazit na hospodu. Haškův ležák (38 Kč).

Vyčůrat a spat.

Den druhý

Ráno jsme vyrazili do Lipnice na prohlídku hradu. Byla to vlastně zřícenina, ale vstupné osm pětek bylo, jako bychom šli na Karlštejn.

Lákadla hradu: zeď, díra, tmavá díra, díra ve zdi (okno), pokladna se suvenýry, záchody.

Začalo pršet.

Koupili jsme Méďovi dřevěnou pohlednici a čekání na Adélu, která si ještě prohlížela zdi a díry, jsme si zkrátili vlastními ilustracemi pohlednice. Hlavně Johnův Superman stál za to.

Přestalo pršet.

Pak jsme se vydali najít oči a uši vytesané do skály, ale místo toho jsme našli zatopený lom.

Po cestě jsme jedli třešně, rybíz, lesní jahody a borůvky.

John zpíval svoje hitovky.

Dřevěná pohlednice se zlomila.

Na Orlíku nás nechali přespat přátelé hradu. Ještě před spaním jsme se vydali do motorestu něco pojíst (+ Bernard 12°/Kofita nebo co).

Den třetí

Ráno hnusný déšť. HUMUS. Ve stanu mokro až na půdu. Rychle jsme se schovali pod střechu a posnídali.

Pak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme a pojedeme vlakem z Humpolce do Žďáru, odkud půjdeme k Velkému Dářku. A taky jsme tak udělali. Pršelo jen se lilo, ale šli jsme. Nasadili jsme docela rychlé tempíčko, abychom to měli už za sebou.

V kempu u Dářka na nás čekala nádherně podmáčená louka a hlavně sprcha! Kluci - dámská sprcha - odtékala. Holky - pánská sprcha - neodtékala. (zlomyslný smích) Pak jsme to zakempili do místního restauračního zařízení a nadlábli se (+ Rebel 12°/ Kolikola).

Den čtvrtý

Prší. Humus. Naštěstí jsme se probudili až k poledni.

Čekali jsme, až se k nám připojí skauti. Čekali jsme kde jinde než v restauračním zařízení.

Zuzka s Anet vystřihovaly čajové pytlíky. Milan a John hráli medžiky. Adéla si četla. Já jsem se nudil.

Nuda přerušena naučnou stezkou kolem Dářka. Už nepršelo a bylo to oukej. Potkali jsme sbalenou slámu a trochu se na ní vyřádili.

Když jsme přišli do kempu, skauti ve složení Aleš, Cycynek, Martin, Mates, Peťa V. a Peťa Z.už byli na místě. Sdělili jsme si naše dosavadní dojmy v hospodě a šli jsme spát.

Den pátý

Další den se naše cesty opět rozdělily, my jsme šli do Žďáru vybrat peníze a sníst meloun a skauti šli kolem Dářka.

Z hnusného počasí se ale najednou udělalo děsný sparno hele! Takže když jsme se ve Žďáru nadlábli a vydlábli meloun a vyrobili helmu Jardy Jágra, rychle jsme spěchali k Dářku, protože tohle bylo úplně koupací počasí, a navíc, Ivo měl v plánu půjčit šlapadla.

Dářko bylo studené jak Němka. Trio Milča, Mira a já jsme se tam nakonec odvážili, ale hned jsme vylezli. Prostě máčky. To Adéla tam hupsla jako by nic a plavala aspoň půl hoďky. Na šlapadlech to byla sranda, nikdo se neutopil ani nepotopil... I když, šlapadlo s posádkou ve složení: Aleš, Mates, ale hlavně Ivo a John mělo co dělat, aby neskončilo na dně mořském (rybničním).

Večer jsme šli do staré známe hospůdky, kde byl nějaký country band, co to tam úplně rozjížděl.

Den šestý

Konečně jsme opustili Dářko a vydali se směrem na Devět skal. Pažák.

Začalo hledání kešek pod odborným dozorem Miry (nenašli jsme jenom jednu, což je bez GPSky docela úspěch).

Naobědvali jsme se na Žákově hoře, kde si skauti zahráli první hru na pamatováka (nevím proč, ale Líza Simpsonová byla za dva body...).

Vylezli jsme na Devět skal a pak jsme si u čerstvě natřeného rozcestníku zahráli druhou hru: hod šiškou na turistickou značku.

Cesta vedla kolem různých skal a Milča z toho byl úplně nešťastný. Na žádnou si totiž nemohl vylézt. Myslím, že měl horolezecký absťák.

Došli jsme do kempu. 1 Poličské pivo, prosím. Holky se pohoupaly. Nadlábli jsme se. Zahráli jsme si stolní fotbálek, ale bohužel jsem se nepotkal s formou. Ivovi byla dovezena kytara.

Šli jsme spát (velké zklamání :D).

Den sedmý

Přes tři autobusy jsme se ocitli u přehrady Vír. Nějak jsme vylezli na hráz a tipovali jsme kolik má metrů. Metrů měla dost a nejblíž byla Adéla.

A pak do kopce na Zubštejn. Solidní krpál, navíc bylo zase děsný sparno.

Zubštejn jsme celý prolezli a našli obří kešku.

Souboje na kládě. Soupeři Johna se všichni váleli v kaluži krve na zemi, ale ve finále John narazil na Iva. Zem se třásla, stromy se lámaly. A Ivo nakonec zvítězil, ale John měl víc bodů, takže celkově vyhrál on.

Dobývání strážní věže - šišková válka. Obránci věž uhájili.

Stezka odvahy. John kvílel ukázkově, Cycynek se bál a Mates šel úplně jinama.

Den osmý

Ze Zubštejna jsme šli na Pernštejn. Cesta byla místy dost jako v pralese. Bohužel mačetu jsem měl až na dně batohu, tak jsem ji nevytahoval.

Poobědvali jsme před sámoškou, kde jsme skoro vykoupili nanuky.

Na Pernštejně jsme si odpočinuli a šli do Nedvědic na véču.

Našli jsme supr louku, kde jsme přespali pod širákem. Stan si pro jistotu postavil Ivo s Mirou a Zuzka s Anet.

Den devátý

V pět ráno začalo pršet. Přikryl jsem se bundou a přemýšlel, jestli jsou spacáky vodotěsné. John pořád říkal, že je to jenom přeháňka. Pršet nepřestávalo. Když jsme se probudili, bylo naštěstí zase děsný sparno.

Vyhlásili jsme pořadí v minitáborové hře. Vyhrál Mates a dostal nanukový dort.

Na nádraží poslední společné foto a pak domů. Ve vlaku to Ivo rozjel s kytarou, takže cesta rychle ubíhala.

Přijeli jsme do Otrokovic, dali jsme třikrát zdar puťáku a rozešli se domů.

Nepamatuju si, kolik kilometrů jsme ušli, ale to není důležité. Prostě jsme si to užili. (ale ty kilometry by někdo mohl napsat do komentářů)

Vyhlašuji soutěž!!! Do komentářů napište jednou větou, jaký byl puťák podle vás! Nejlepší komentátor bude odměněn čokoládou nevyrobenou v Polsku!

Světlušky a skautky na Moravské Sahaře

2011-07-17T09:01:00.010+02:00

Poslední víkend v červnu jsme se světluškami a skautkami zakončily výpravou, která se plánovala hodně hodně dopředu. Účast nebyla stoprocentní, ale i tak nás nebylo málo. Všechno začalo pátkem 24. 6. ráno. Holky dostaly omluvenky do školy, aby nebyly žádné problémy. Už jen cesta do vlaku nebyla přímo vzorová. Půlka si stěžovala, že mají těžký batoh, některé se zasekly ve dveřích, některé dokonce nemohly vyjít tři schůdky vedoucí do vlaku. No… Tak nám to nějak začalo :)

První v pořadí byla návštěva Zoologické zahrady v Hodoníně. Batohy jsme si nechaly u paní v pokladně. Holky dostaly papírek s úkoly, které měly během rozchodu vyplnit. Na konci se losovalo o mini cenu. Anetka s Natkou trávily nejvíce času krmením koz. Na oběd jsme si daly hranolky v místním bufítku. Vypravily jsme se zpátky do města, kde se nakoupilo jídlo na další dva dny. Nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Bzenec Přívoz. Od zastávky do kempu, ve kterém nás ubytovali v chatkách, to bylo kolem 3-4km. A doba cesty, kterou jsme ušly, trvala asi přes dvě hodiny. Jídlo jsme táhly se Zuzkou v taškách, které po ňáké době ztratily uši. Takže tašky pod pažu a jdeme. Konečně dorážíme do kempu. Holky se jako první ptají na bazén. Pán nám řekl, že bazén není zrovna nejčistší. Ale to už byly holky dávno v bazénu. Po oschnutí jsme se vypravily k Žilkovému dubu. To je dub uprostřed borovicového lesa, ke kterému se váže jedna strašidelná příhoda. Na véču jsme si na ohýnku udělaly maso s bramborami zabalené v alobalu. Foxka nám to všechno pěkně okořenila, takže to byla mňamka. Po náročném dnu zaleháme do spacáků.

Ráno na nás čekala rozcvička připravená skautkami. Naplnily jsme břicha makovcem a dětským kapučínkem, které po pravdě nechutnalo zrovna podle našich představ. Ale i tak se to dalo vypít. V kempu se začala připravovat svatba, a tak abychom nepřekážely, vyrážíme k meandrům Moravy. Délka trasy opět nebyla dlouhá, ale i tak nám to zabralo půl dne. Došly jsme k lomu, kde se těží písek. To, že lom byl oplocený a všude byly značky Vstup zakázán, holkám vůbec nevadilo. Jezdily po zadku dolů i nahoru, křížem krážem. Z písku postavily hrad a už nás čekal asi jen jeden km na místo, kde budeme spát.

Po odložení batohů, postavení stanů a po uvaření oběda, jsme se daly do plavek a z příkrého srázu do Moravy. Tahle akce (koupání v Moravě) byla původně tajná. Ale po telefonátu Anetčiného taťky není utajeného lautr nic. Znělo to asi takhle: Ahoj tati! Unáší nás proud, skáčeme bungee jumping a děláme suky. Překlad: Koupeme se v Moravě, válíme se v písku a vážeme uzly. Skautky připravily pro světlušky menší hru. Před večeří si holky vytáhly barvy na tělo, což znamenalo, že nikdo nezůstal čistý. Obličej, nohy, ruce, břicho i záda. Všechno bylo pomalované všelijakými obrázky. Po večeři, až se setmělo, se odehrála stezka odvahy. Přes den velké hrdinky, ale v noci se to neodváží jít ani 200m samo… Jo, to jsou naše holky :) Před uložením ke spánku se zhodnotil celý rok. Světlušky dostaly pamětní listy, malou drobnost a všechny dostaly kokina.

Ráno nás čekalo balení a cesta domů. Abychom si usnadnily cestu a hlavně ukrátily, šly jsme skrz lom. Slunce pražilo, v zápětí sprchlo pár kapek, a zas svítilo. Na nádraží přicházíme o něco dřív, tak jsme se rozhodly, že půjdeme na oběd. Poblíž ale nevidíme žádnou restauraci, tak máme v plánu se někoho zeptat. Jenže v Bzenci v neděli ani noha, tak nám nezbylo nic jiného než zazvonit na panelák. Otevřela nám milá paní, která nejspíš vařila něco s mrkví, protože tím voněl celý dům. Doporučila nám jeden motorest kousek od nádraží. Batohy na záda a vyrážíme. Uvítala nás paní s koťátkem, jehož příhodu raději zmiňovat nebudu. Zuzka vytahovala Foxce z nohy žihadlo od vosy, které se nakonec ukázalo, že nebylo žihadlo. Daly jsme si kofolu, polévku a hranolky. Zakončily jsme to zmrzkou a teď už spěcháme na vlak. Po únavném, ale myslím, že vydařeném víkendu se vracíme domů o 2hoďky dřív. Tímto holky zakončily školní skautský rok 2010/2011. Příště snad účast stoprocentní ;)

Přes prázdniny neleníme

2011-07-05T20:00:00.011+02:00

I přes prázdniny se pořád něco děje. Zatímco ostatní (Roveři, Skauti, Žabky) chodí po Vysočině, tak Medvěd doma datluje do počítače a snaží se ladit střediskové weby tak, aby byly od září opět v pořádku.Střediskové weby:

www.skautotrokovice.org
skautotrokovice.blogspot.com - všímáte si, že je celý v novém?
zlateoci.wz.cz
facebook.com/SkautOtrokovice

Krom toho se rodí nápady na zářiový nábor, ve kterém půjde o 2000 pokladů.
Připravujeme se taky na Zlaté Oči, které vás čekají v listpadu, třeba tak že teď mají vlastní galegii na Rajčeti:

zlateoci.rajce.net

Ivančena 2011

2011-04-25T13:21:00.023+02:00

Letos jsme se chytře vydali na Ivančenu o týden dřív, abychom se u ní nemuseli moc mačkat s ostatními skauty. No a taky byly jarní prázdniny a přímo sqělé počasí, tak proč toho naplno nevyužít? Sraz byl jako obvykle na nádraží, kde jsme zjistili, že účast je docela mizerná. Hlavně roveři to flákali (nejvíc Klíště :D) - tři kousky z deseti není moc dobrá vizitka. No, aspoň jsme nemuseli brát tolik stanů... Nejdřív jsme jeli écéčkem do Ostravy. Celkem muka. Vlak narvaný(Ivo po cestě na nádraží: "No aspoň že si ve vlaku sednem, ve čtvrtek nikdo nejezdí.") , stojíme v uličce, okna nejsou otevírací a klima je jenom v kupéčkách. Nářez. K tomu chce ještě uličkou projet Polka s občerstvovacím vozíčkem. Měla skvělé organizační schopnosti a všechny si nás v uličce srovnala na jednu stranu a ještě do toho stihla pekelně rychle mluvit polsky.
Pak přesedáme a jedeme do Frýdku-Místku. Tam se naším domovem na jeden den stane skautský dům. Je nám přidělena tělocvična s horolezeckou stěnou - to ocení hlavně vlčata a skauti. Shodí batohy a už šplhají, visí, skáčou a řvou. Pak jdeme s Méďou a Anet na obří nákup do teska - chleby, paštiky, klobásečky, záviny, jablka, tatranky, rostlinné tuky (prostě másla) atd. Je toho plná krosna. Večer se pak hraje Městečko Palermo a vyhrávají samozřejmě mafiáni :) Ještě udělat sýrovou pomazánku ze sýra a rostlinného tuku a pak jdeme na večerní procházku po Frýdku (a taky Místku). A pak jdeme spát. Na každého naštěstí vyjde pohodlná matrace, takže je vše oukej.

Druhý den ráno jdeme navštívit místní zámek. Je v něm muzeum Beskyd. A hodně skleněných vitrín. A hodně vlčat a skautů.
Sklo + vlčata + skauti = mírně nervózní paní průvodkyně.
Naštěstí je sklo bytelné, takže se nic nerozbilo (až na nějakou truhlu, ale tu paní průvodkyně na místě opravila). V poslední místností je obrovský losos s velkýma parohama (dobře, možná to byl los...). Před zámkem společné foto a půlhodinový rozchod pro ty mladší. Johnovi se rozzáří oči. Mluvil o tom celý den a teď je to tu - nádherná stinná zahrádka + solidní nabídka piv.
My starší, plnoletí uděláme jedno zdvořilostní kolečko po náměstí a už sedíme ve stínku a pijeme jedno osvěžující pivečko (nebo 60% pomerančový džus). Na náměstí se pak do středu naší pozornosti dostává kašna, takže máme za chvíli všichni mokrá záda.

Na oběd má být slepičí vývar bez glutamátu s mraženou zeleninou a nudlemi. Jako zákusek se bude podávat vysočina. Vodě nějak nebylo do varu, ale nakonec vše dobře dopadlo. John si krájí vysočinu přímo do polívky místo játrových knedlíčků - maso jako maso. Po obědě opouštíme Frýdka s Místkem a jedeme vlakem do Ostravice. A odtud už pěšky na tábořiště. Batohy jsme měli těžké. Někdo nesl stany, někdo nesl chleby, někdo nesl záviny a já jsem nesl třináctikilový kámen (zvážení provedl John, který zvedá železa, takže ví), který jsme den dva předtím před klubovnou vyzdobili. Milan si dal s batohem cvičně několik kliků, Anet se pokoušela o to samé a cvičně spadla nosem na asfalt. Pak jsme šli. Po chvilce začala bolet ramena. Úlevu ramenům přinášel pouze kačeří styl chůze - zadek dozadu, hruď dopředu - který je ovšem docela nepraktický a vzbuzuje posměch okolí. Bylo to naštěstí jenom pár kilometrů a už jsme byli na

našem tábořišti. Kolem byly koně a všechno, co k nim patří :D. Vybaveni tábořiště velmi solidní - dvě kadiboudy, stůl, lavice, ohniště a potok s pitnou vodou. Skauti šli na dřevo. Po návratu se jejich stav značně lišil od stavu při odchodu. Radek měl bahno po kolena a říkal: "Bylo tam bahno." Postavili jsme stany a k večeři jsme si opekli špekáčky a chleba (Radek sušil a opékal boty). Pak jsme si s Milanem a Johnem udělali soukromou popotéku a rockotéku před stanem (John: "Milane, dělej aspoň bubny!") A šli jsme spát, další den nás přece čeká

výstup na Lysou! Po ranní hyeně a sbalení stanů jsme se vydali na cestu. Vedla překvapivě pořád do kopce a byla docela únavná. Dělali jsme časté přestávky kvůli těm mladším, ke konci už jsem musel Viktora sbírat z cesty, kde bránil turistickému provozu. Nakonec jsme to ale zvládli. Na Lysé bylo lidí jak psů a psů jak psů. Sedli jsme si a každý si koupil za střediskové peníze polévku. Poseděli jsme, popili jsme a po vrcholové fotce jsme zamířili dolů k Ivančeně.

U Ivančeny jsem konečně mohl vybalit šutráček. Našli jsme mu pěkné místečko tak, aby na něj bylo vidět ( je to v podstatě umělecké dílo ze známé malířské školy AKT: Anet-Kájínek-Terezie). Méďa nafotil nějaké propagační fotky, kde jsme v krojích a v pohybu (bohužel proti slunci), a spěchali jsme k hotelu Bezruč na autobus. Batoh jsem měl až trapně lehký, takže jsem si vzal od Iva stan.

Autobus jsme stihli tak tak a pohodlně jsme se usadili. Začal se tam s námi bavit jeden pán. Nejdřív se projevil jako velký lichotník, když Johnovi tipoval 22 let. Když se pak dozvěděl, že Anet neumí upéct velikonočního beránka, řekl jí, že nic neumí. A jeho "Vy se o ňu bijete?" všechny rozsekalo :D. Pak nám popřál šťastnou cestu a za chvilku už jsme jeli vlakem domů. Byli jsme celkem unavení, ale pak se to stalo. Radek se zabijácky podíval na Sebu a ten se začal nekontrolovatelně smát. To způsobilo, že se musel smát celý vagón. Cesta nám tak rychle uběhla a za chvíli jsme byli v Otrokovicích.

Za rok zase!

Zimní Eliška 6 aneb zažij víkend v Hollywoodu

2011-04-16T20:13:00.011+02:00

Je to už ňáký ten pátek, co proběhla tradiční akce Zimní Eliška. A světe div se, ale tentokrát jsme na skautské základně ve Fryštáku byli už po šesté! No a jelikož hlavní pisatel blogu letos na akci onemocněl, dostala jsem na povel napsat pár slov já.

Letošní Zimní Eliška byla poprvé v rukou nás roverů. Pro mě víkend v Hollywoodu začal až v sobotu ráno. Ale ostatní členové střediska na Elišku jeli už v pátek v odpoledních hodinách. Účastníků nebylo tolik, s kolika jsme dříve počítali. Nejspíš to bylo dané počasím, které nám zrovna tento víkend moc nepřálo. Cesta proběhla nejspíš v pohodičce. Jelo se vlakem, pak autobusem a nakonec po svých. Po ubytování a naplnění hladových břich se odehrála mini Talk show, kde v hlavních rolích byl Milan a Klíště. Nemůžu říct, jestli to bylo na extra vysoké úrovni. Ale vzhledem k tomu, že tam chyběl hlavní pořadatel, se to klukům nejspíš povedlo;-) Pak se filmem Vzhůru do oblak zahájil víkend v Hollywoodu, tedy téma letošní Zimní Elišky.

Ráno byla rozcvička a na snídani vánočka s oranžovou marmoškou. Po snídani každý tým hledal kartičky, na kterých byly nakreslené pohádky, popřípadě pohádkové postavičky. Kartičky jsem kreslila já s Terez, kde jsem opravdu předvedla svůj malířský talent (pohádky, které šly poznat, kreslila Terez, já kreslila zbytek). Během této hry jsme s Terez konečně dorazily. Chvíli po nás dorazil i kuchař Micro, Tejra a Adéla. Před obědem se hrála hra na louce se jménem Belgie. Tráva byla po dešti pořádně mokrá a pořádně klouzala. To byl následek toho, že nikdo po této hře nezůstal suchý.

Potom se poznávala filmová hudba. Většina byla lehká, nad něčím se lámaly hlavy. Přišla řada na oběd a nastal polední klid, během kterého jsme já s Méďou připravovali azimuťák. Zprvu nastaly menší komplikace s buzolou. No...komplikace. Spíš jsme si museli oživit určování světových stran podle buzoly. Nakonec jsme to zvládli a ani týmy se neztratily. Takže pohoda jahoda. Po večeři byla v plánu pyžamová párty, ale v prvé řadě si každý, kdo chtěl na onu párty, musel zakoupit vstupenku. Vstupenka se získala splněním (ne)náročného úkolu. Někteří museli hejbnout ušima, jiní si olíznout loket. Ani baletní umění si někteří nenechali pro sebe. Vstupenky zakoupeny, takže vzhůru na PÝŽO PÁRTY!

Párty probíhala zkrátka jako každá jiná párty. Ale na té naší jsme byly všichni v pyžamech. Hrály se hry, tančilo se a dokonce se i jedlo! Odehrála se totiž soutěž v pojídaní párků. Soutěžilo se ve dvou kategoriích. Mladší a starší. V mladších zvítězil Mates, který s plnou pusou od hořčice říkal, že ty párky polyká celé. V těch starších zvítězil Milan. V této kategorii se nám objevila i zástupkyně ženského pohlaví - Liška, která byla Milanovi v patách. Potom se pokračovalo v hraní her a tak dále. Jakožto na každé párty by měla být kulturní vložka, tak ani na té naší nechyběla. Přijela nás navštívit tanečně hudební skupina, jejíž název si zrovna nepamatuju, ale vystoupení bylo ve stylu sladkého mámení. Pobaveníčko to bylo každopádně ;-) Jenže už bylo pozdě a párty se blížila ke konci. Šlo se zkrátka do hajan. Letos to byla první noc na Elišce, kterou jsem spala na zemi. Ze spaní v pěti na jedné posteli jsem nejspíš už vyrostla... Madračky z chatek mi postel nahradily, takže žádné stížnosti nemám. Navíc jsme z madraček vytvořili sandwich, kvůli kterému málem někteří přišli o plíce.

Ranní rozcvičku jsem měla v rukou já. Tohle byla pro mě další divná věc, protože až do teď jsem chodila na rozcvičky mezi posledníma. A dnes jsem musela být v té roli akčního ranního ptáčete. Všichni vyběhli na kopec, pak seběhli z kopce a bylo po rozcvičce. Takže vlastně pohodička. Pak každý tým měl za úkol postavit nápis Hollywood z malých dřevěných kostiček. To byla poslední hra na body. Vyhlásilo se pořadí nejlepších filmových štábů a nastal hromadný úklid. Před odchodem jsme si ještě dali gulášovku a teď už jen batohy na záda a vyrážíme domů. Na nádraží jsme přijeli krapet dřív než bylo napsáno v pozvánce, ale to vůbec ničemu nevadilo. Letošní Eliška byla sice opět beze sněhu, ale i tak se zážitků shromáždilo až až. Teď už nám jen zbývá se těšit na příští rok, snad už se sněhem ;-)

A málem bych zapomněla! Během Elišky se stala věc, která by se měla zapsat do dějin. Tabi už nemůže machrovat se svou bujnou hřívou. Jelikož Míša potřebovala do školy vlásenku, Tabi se nabídl, no a už to jelo. Od teď je to Justin ;-)

Zima jak ji neznáte 2011

2011-02-12T16:31:00.011+01:00

První únorový víkend se uskutečnila tradiční akce s tradičním názvem Zima jak ji neznáte. Ještě v pátek sněžilo, takže se dalo předpokládat, že sněhu bude dost i o víkendu. Omyl! Všechno to roztálo. Páteční jednodenní obleva způsobila to, že místo na sněhu se v neděli vařilo na blátě.

A jak to celé probíhalo? Nejdřív jsme se rozdělili do týmů a pak si každý tým měl promyslet, co bude v neděli dobrého vařit. Náš tým se rozhodl pro pořádný kus masa na česneku s bramborami.Klíštěcí tým měl tuším v plánu těstovinový salát, Milanův tým boloňské špagety a Kájin tým plněné pečené brambory. Sbíhají se vám sliny? Mně taky, ale nejdřív jsme museli jít nakoupit suroviny do Billy.

Cestou jsme museli splnit několik úkolů, např. zjistit, co budou dávat v kině nebo jméno otrokovického faráře. Daleko nejsložitější úkol byl ale získat podpis od policisty. Náš tým se řídil heslem "Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi." a odvážně se odebral k policejní stanici. Tam ale odvaha opadla a nastalo váhání. Takto mi to popsal Mates: "No, tak sme tam stáli a najednou se rozsvítilo... A byl tam policajt. Říkám: "Zdrháme!", ale bylo pozdě. Ptal se, co tu děláme, a když sme mu řekli o podpis, tak se podepsal."

Myslím, že podobný postup zvolilo víc týmů, takže se tímto policii omlouváme:) Když bylo nakoupeno a všechny úkoly splněné, šlo se zpátky do klubovny. Tam jsme si zahráli pár her na seznámení, protože přeci jenom my starší jsme ty mladší moc neznali a naopak. Velký úspěch měla zejména hra Deka (ne, nikoho jsme nekopali pod dekou!!) a losování vršků. Při této hře jsem podezřele často trpěl pod Klíštětem a Johnem, kteří se zlomyslně smáli. Pak byl čas jít spát, ale nikomu se nechtělo. Nepomáhaly výchovné metody vedoucí světlušek ani má pohádka. Pak ale přišel Ivo a zjednal si respekt. A pak všichni usnuli. A byla noc.

Ráno začalo rozcvičkou pod vedením známého Dua Pacos. Pak jsme museli do lesa na dřevo, abychom měli čím topit. Rozdělat oheň, vyrobit nějaký ten stojan na kotlík a můžem začít. Nakrájeli jsme brambory, a dali je vařit. Hodina - nic, dvě hodiny - nic, tři hodiny - už tolik nekřupou v puse. Nakonec se nám to povedlo, ale výsledek nebyl zrovna rovnoměrný, poněvadž jsme zapomněli míchat. Ale co byste chtěli? V týmu samí kluci, nezasvěcení do tajů kuchyně :D

Ostatní týmy si vedli o něco lépe než my, ale my jsme to vařili s láskou. Mates pak vynalezl superzpůsob na rozfajrování ohně, takže to šlo líp. Ostatní měli už dávno uvařeno, když my jsme slavnostně ukončili restování masa. V očích kouř, v žaludku prázdno, takže rychle to všechno musíme sníst! Hlad je nejlepší kuchař, takže nám to strašně chutnalo. Mňamka.

Zima jak ji neznáte se letos opravdu vydařila. Do příště potrénovat vaření brambor a bude to bez chybičky. Před vyhlášením výsledků jsme se ještě s Johnem, Svaťou a Milanem nahecovali do vypití obrovského hrnce s čajem. John měl nejvíc žufánků, ale jenom za cenu hrubého faulu na právě pijícího Kájínka. Vaření po zásluze vyhrál Kájin tým, ale všichni dostali drobnou sladkou odměnu a hlavně nálepku! Příští rok snad už na sněhu ;)

Zlaté oči 4

2011-02-10T15:32:00.000+01:00

Teď jsem si uvědomil, že jsem ještě nenapsal o posledních Zlatých očích! A to je velká chyba, protože to byla opravdu vydařená, ale hlavně vtipná akce. 20.11.2010. Náš tým Tetra Fix ve složení Kozlowitz Lemur, já, Klíště a Milan (od nejstaršího) vchází do prostoru Otrokovické besedy.

Přicházíme trochu později, poněvadž jsme se ještě stavili v bille... koupit kondomy. Teď to rychle musím uvést na pravou míru: my jsme je nepotřebovali pro osobní potřebu, ale kondomy byly jednou z položek, která neměla chybět v našem vybavení během hry, a co je psáno, to je dáno. Vyslali jsme tedy Lemura (je přece nejstarší :D) aby je v bille koupil. Pokladní se ho zeptala, jestli nemá Billa kartičku, trochu na něj mrkla no a celou záležitost měl z krku. Hned na začátek jsme se královsky bavili.

V místnosti na besedě bylo hodně lidí. Nezvyklé. 7 týmů! Supr! Obhajoba loňského vítězství bude pořádná výzva. Po úvodní prezentaci se dostáváme do role budoucích agentů, kteří mají ukázat, že na to mají, a vyluštit pár šifer. Dostáváme pytel a.. už nic, hra začíná, vypadněte.. Sbohem a šáteček. Co teď, sakra?! V pytli je čokoláda, bonbóny, toaleťák, nějaké brambůrky a MÁJKA.

Vůbec nevíme, zkoušíme různé capiny, ale k ničemu to nevede. V tom Klíště objevil na brambůrkách tečky pod písmeny! Jo! Máme to! Po přečtení otečkovaných písmen jsme slušně řečeno nabuřeni. Vzkaz "Vedle jak ta jedle" opravdu nedokáže povzbudit :D

Jsme zoufalí, voláme nápovědu. Ta nám říká, že máme pořádně prozkoumat májku. Lemur ji zkoumá velmi důkladně a zdá se, že mu chutná. Nic. Sedíme a střídavě každý hypnotizuje svým pohledem kulatou zlatou konzervu. Někdo řekne: "Tak asi máme jít do Babic, no..." Návrh je zamítnut. Asi po hodině na po další nápovědě na to přicházíme: Vodítko v podobě zmenšeniny SPZky bylo ukryto pod etiketou.

Nadáváme si, že jsme tupí. V rychlosti nacházíme auto i se zadáním dalšího úkolu. Početní příklad a fotka zobrazující část pomníku. Příklad je těžký, nikomu se do toho nechce, ale... počkat, ja vím, kde ten pomník je!!! Stíhací jízda začíná. Všichni jsme z Otrokovic a známe své město. Na rovinu říkám, že jsme šifry přeskakovali a šli jenom podle fotek (v podchodu nás trošku zdržel Lišák Tom). Ale pak... Na fotce bylo modré okno v cihlové budově. Konečná.

Nikdo neví. Do šifry se nám nechce. Zkoušíme štěstí, jdeme k technickým službám - nic, jdeme kolem tomy - nic, jdeme ke stadionu - nic. Jdeme do altánku ke klubovně - sedíme, jíme, luštíme šifru. Je jednoduchá. Za čtvrt hodinky ji máme. A kvůli tomuhle jsme chodili hodinu po celém Baťově! Okno je v Tomě. Nacházíme ho, objekty na dalších fotkách poznáváme, stíhací jízda pokračuje.

Až pak... Na fotce je číslo popisné 682. Nikdo neví. Jdeme podle čísel na domech... Nenacházíme. Morálka v teamu upadá. Jdeme do altánku u klubovny. Fotíme fotku našeho týmu. Vidíme, že v klubovně se svítí. " No nic, aspoň se jdem ohřát." Když vidím šestsetdvaaosmdesátku na klubovně, málem mě trefí šlak. Do skautu chodím skoro 10 let a nikdy jsem si toho nevšiml.

Uvnitř je teplo a párky. Přicházíme sice jako poražení, ale zážitek skvělý. Když vyprávíme, jak to celé probíhalo, většina si ťuká na čelo. No doufám, že tohle fiasko aspoň trochu vyváží naše týmová fotka.

PS: Organizátorům děkujeme!

PPS: Pánskou ochranu jsme po celou dobu hry nepoužili... a ani nebylo k čemu.

KOMIKS - Smutný příběh o kytce

2011-01-20T22:49:00.005+01:00

Na letním táboře v roce 2010 byl jeden z úkolů namalovat komiks, takto se s tím vypořádal Kájínek.

autor: Kájínek

Vánoční besídka 2010

2011-01-09T19:06:00.007+01:00

vysmáté otrokovické středisko :)

Jako každý rok si roveři po minulé vánoční besídce říkali, že s přípravami musí začít mnohem dřív, nejlépe už v září. A jako každý rok jsme se k besídce dostali až tak v půlce listopadu. Po dlouhých diskuzích o našem programu zvítězil Medvědův návrh, že bychom mohli udělat animaci.

Sedli jsme si ke stolu a začali jsme vymýšlet. Naše tvůrčí schopnosti neznaly mezí a za chvíli jsme měli připravený opravdu nadupaný scénář. Animace se měla jmenovat sice fádně: Štědrý den, ale měla být složena z asi 8 dílčích animací. Prostě pecka. Rozdělili jsme si práci do dvojic a byli jsme v klidu.

V prosinci jsme zjistili, že nikdo zatím nic neudělal. Nemilé. Nejdřív se rozhoupaly holky Terka s Anet a udělaly animaci o zrodu vánočky a jejím bolestivém konci. Pak jsme si s Klíštětem řekli, že nemůžeme zůstat pozadu, a koupili jsme v tescu kapra. Nevěděli jsme ale, že tento kapr byl zřejmě vytrénován CIA, protože i když ho prodavač zabil, byl stále na živu. Klíště se ale ukázal jako rozený řezník a kapra několika ranami kladivem do hlavy šetrně usmrtil. A animace byla za chvíli hotová. To ale bylo z animací vše. Žádné jiné nepřibyly.

Hou hou, Meeerry Christmas!

Rozhodli jsme se tedy přistoupit k velmi originálnímu řešení: Na vánoční besídce zazpíváme tradiční českou koledu s prvky rapu - rapeři Jerry Krocan a Pepa Kapr se opravdu činili! Pak náš program ještě obohatila scénka Historie vtipu, kterou nacvičila grupa ve složení Apple, Tábi, Lemur Kozlowitz, Danny, Tejra a Klíště.

chudák Kozlovic

Vánoční besídka se konala již tradičně v koncertním sále na Spoláku. Sešli jsme se dřív, abychom mohli besídku pořádně nacvičit, ale zkoušky byly hodně rozpačité. Vrchní osvětlovač Svaťa se teprve seznamoval s tlačítky a nevěděl, co kterým tlačítkem způsobí. Navíc moderátorská dvojice "Duo Pakos" Klíště-Kájínek se teprve sehrávala. V pět hodin byl sál téměř naplněn rodiči a přáteli otrokovického skautingu. Úvod patřil naší roverské koledě a pak se to rozjelo naplno.

Z tanečního vystoupení světlušek v rytmu afrického waka waka by měla Shakira jistě radost. Recitace vánoční poezie v podání vlčat navodila tu správnou atmosféru, kterou podpořila hra na klavír. Skauti ve své scénce všem poradili, jak se zbavit předvánočního stresu. Do toho se promítaly fotky z celého roku a Zuzka měla povídání o betlémském světle. Největší úspěch měla ale zřejmě scénka Historie vtipu, jejíž humor byl sice pro protagonisty fyzicky i psychicky náročný, nicméně obecenstvo se výborně bavilo. Při závěrečné koledě, kterou zpívalo celé středisko, jsme sice zpívali jednu sloku dvakrát, ale myslím, že to vadilo málokomu.

famózní a mňamózní cukroví

Po besídce si mohli rodiče koupit výrobky, které jsme vytvořili na vánočních dílnách (všemi podceňovaný anděl-motorkář se prodal mezi prvními). Stoly také oplývaly množstvím vánočního cukroví vynikající kvality a chuti. Když jsme snědli cukroví, byli jsme v sále sami. Rozhodli jsme se udělat si menší karaoke show, ale mikrofon nám byl záhy zabaven a všechno se začalo uklízet. Úplně na konci proběhla menší reflexe z níž vyplynulo, že besídka se celkově povedla, ale příště musíme začít s přípravami o hodně dřív. Opravdu!

Tábor 2010 Vřesovice

2011-01-08T15:05:00.004+01:00

Mohl jsem napsat o táboru hned po táboře, ale já jsem řekl NE! Člověk je totiž plný dojmů, tudíž by byl článek značně zkreslený. No a taky byly prázdniny a o prázdninách má člověk mnohem lepší věci na práci než sedět doma a psát na blog.

Takže, když se podívám na tábor s odstupem šesti měsíců, musím říct, že byl dobrý. Dobrý není za tři, dobrý je prostě dobrý :) A byl taky trochu jiný, protože jsme se my starší už museli trochu zapojit do přípravy programu. A byl taky trochu stejný, protože jsme jeli na staré známé tábořiště, které disponuje velmi solidními latrínami a potokem. Navíc je v blízkosti vodní nádrž, v níž sice není voda úplně průzračná, nicméně koupání bylo excelentní.

A teď je tu souhrn toho, co se mi vybaví, když se řekne "Tábor 2010":

velký kopec po cestě na tábor - někteří se nám na tom kole docela zadýchali a chytli pořádnou barvu v obličeji :)
stavění stožáru - vykopali jsme táákhle velkou jámu, skolili jsme v lese táááákhle dlouhý strom, dovlekli ho doprostřed tábora, šoupli jsme ho do jámy a byli jsme na sebe táááákhle pyšní
ranní příprava snídaní - každé druhé ráno se náš kuchařský team (po tom, co byla Anet úspěšně vzbuzena) vydal objevovat taje přípravy pomazánek, aneb jak Pejsek s Kočičkou vařili dort
Mirek a jeho přínos při interních debatách v rámci našeho červeného teamu :)
Dvě dívky a strom :D - viz Komentáře
pádlování na hitec nafukovacích lodích - nevím, proč nám pořád zatáčela doprava
Koryčanská kaple - no comment
sborový přednes poezie - všichni musí po táboru umět Pepu i o půlnoci
stavba nového mostu - aspoň tam na nás mají pěknou vzpomínku
zpěv u táboráku - sice falešně (z mé strany), ale s nasazením
vynikající strava - velká pochvala pro personál kuchyně ;)
fotbalové kolečko mezi podsadami - do příště musíme vypilovat techniku
noční jízda v autobuse Modrá ústřice
velký kopec po cestě zpátky - tak rychle jsem na kole ještě nejel - jsem rád, že tam nebyl žádný radar

Takový byl pro mě loňský tábor. A jaký byl pro vás? Pište do komentářů!

TÁBOR 2010

2010-07-18T16:17:00.007+02:00

Jako první ochutnávku z tábora přidávám vítěznou divadelní scénku: PilaBoy & BrutvanGirl

Postupně přibudou další videa, fotky a texty.

Vzpomínky na letošní Elišku

2010-05-05T21:15:00.004+02:00

Ivančena 2010 - druhý pohled

2010-05-02T14:40:00.016+02:00

Druhá skupina skautů z našeho střediska ve složení: Medvěd, Gonzáles, John, Svaťa a vlčata: Martin, Cycynek, Radek, Matěj, Aleš se na Ivančenu vydala až v sobotu ráno. A to pěkně brzo ráno. Sraz na vlakovém nádraží jsme měli už v 5:15, což někteří nesli velmi těžce. Čekal nás ale jen jeden přestup a dvě a půl hodiny nerušené jízdy vlakem až do Frýdlantu nad Ostravicí. Tady jsme chvíli nejistě čekali na bus, který nás přiblížil do Malenovic, odkud jsme po modré vyrazili směr Ivančena. Podle očekávání vlčata začala skuhrat hned za první zatáčkou, ale nakonec nikomu nohy neupadly a i přes remcání všichni došli. Předpověď slibovala krásné počasí a bylo tomu tak. Sluníčko svítilo jako blázen, my se potili v jen v kroji, ale některým vlčatům bylo "pořád zima" i ve dvou mikinách. Image je image. K Ivančeně jsme došli brzo, takže jsme mohli dát klukům rozchod a v klidu se věnovat obědu. Mezitím jsme si obhlídli mohylu a pozdravili se s mnoha známými skauty např. z Lesní školy, ze Zlína a dalších koutů republiky.

Potkali jsme se s první výpravou z Otrokovic a obsadili jsme společně altánek. Mezitím co jsme vychutnávali okolní atmosféru a výborné svačiny, kolem altánku kroužil zelený míček. To už jsme se ale chystali ke slavnostnímu ceremoniálu, který nejen zahájilo, ale taky ukončilo utrpení v podobě trubadůrů, kteří hráli jak Junáckou, tak Českou státní hymnu velmi, velmi pomalu. Tempo bylo pomalejší než na funuse a dav, který se v obou případech přidal k hudbě až ve druhém verši, zpíval i přes veškeré snažení mnohem rychleji než hudebníci foukali do trumpet.
Po ceremoniálu a velmi pěkném projevu starosty Junáka jsme se bleskem vydali směr Lysá hora. Známá cesta uběhla rychle za chvíli jsme se posilňovali na lavičkách před Šantánem, hospůdkou na vrcholu Lysé hory. Sluníčko stále krásně svítilo a my jsme se museli vydat směrem dolů k hotelu Petr Bezruč odkud už nám frčel autobus do Frýdlantu. Následná cesta domu vedla vlakem před Ostravu hl.n., takže o nějakých 60 km více něž cesta tam. Jiná možnost ale nebyla. O půl 8 jsme vlčata předali na nádraží v Otrokovicích a šli jsme vydařený výlet zhodnotit k Peciválům.

Ivančena 2010

2010-04-25T11:01:00.007+02:00

Letos se naše středisko rozdělilo na dvě skupiny. Ta prvni (naše) se na Ivančenu vydala už den předem a rozhodla se přespat ve stanech. Druhá (jejich) jela až v sobotu ráno. V naší skupině byli tito: ve stanu A Zuzka Lišková a já, ve stanu B1 Ivo a Bubu, stan B2 Peťa Zábojník, stan B3 nějaké ty skautky:) , stan B4 skauti ve složení Apple, Deny a Tábi.

Pravda, účast roverů nebyla zrovna výstavní, ale Klíště se aspoň přišel rozloučit na nádraží. Jeli jsme écéčkem do Ostravy, pak osobakem do Frydku-Mistku a pak motorakem do Frydlantu. Tam se naše skupina rozdělila na drsoně a saláty následovně: Drsoni: Bubu a já, Saláti: zbytek :D Saláti jeli autobusem až k hotelu Bezruč a odtud na Ivančenu, Drsoni šli už z Frýdlantu. A celkem se zapotili, za což může má smska Ivovi: "Schvalne kdo tam bude driv :D" Nasadili jsme tempo, kterým jsme zdolávali kopec za kopcem. Nakonec skupina Salátů přece jen zvítězila, ale pouze o čtvrt hodiny. Kdybychom nefotili romantické západy slunce, tak je skoro máme.

Postavili jsme stany, posilnili se nějakým tím žvancem a rozhodli se udělat si noční výšlap na Lysou. Nahoru to šlo dobře, jídla bylo dost, navíc mě v kapse hřál BOBÍK maxi čokoládový. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, poněvadž na Lysé byla ještě otevřená hospůdka. Tam jsme si dali občerstvení v podobě kofoly nebo piva. Pak přišly na řadu polévky. Zelňačka vs česnekačka. Dilema. Dlouhé váhání. U mě zvítězila česnekačka. Bohužel. Mohlo se to jmenovat taky Kuchařova pomsta. Koncentrace česneku byla nebývale vysoká, až moc vysoká. Chtěl jsem skoro vytočit číslo 150. Nicméně jsem to všehno snědl a přežil, následovalo vrcholové foto a sestup dolů.

Dolů se šlo hůř. Mohl za to sníh, tma a bílý králík, který nám přeběhl přes cestu. Přede mnou šel Ivo, kterému jsem svítil na cestu. Jednou jsem trochu s baterkou uhnul z cesty a... Ivo byl na zemi, bylo to rychlé, nečekané. Ivo se zvedl a začal mi vysvětlovat že jsem mu nesvítil na cestu a... Ivo byl zase na zemi, ještě rychlejší a nečekanější! :D Byl celý od bahna. Pak přišla další tragédie: Anet si ušpinila svou šmoulí rukavici! Přišli jsme ke stanům (vyžvýkal jsem 2 žvýkačky a řádne si umyl zuby, aby mě Liška vůbec pustila do stanu) a šlo se spat.

K ránu mě probudily skřeky nějakých cizích skautek ve vedlejším stanu. Skandální! Na nos a na nohy kosa, v břiše prázdno. Makovec vše zachránil, Terka s Anet si "vařily" nudle, Ivo čaj z ostružinových listů. Bohužel se mu tam připletlo nějaké jehličí a tráva, takže dostal krycí jméno Jemča - Lesní směs. Charakteristika chuti: teplý. Sbalili jsme stany a čekali až příjde druhá skupina. Čas jsme si krátili ekvilibristikou se zeleným míčkem. Taky jsem si bez problémů došli pro placku Ivančena, která byla zadarmo!

Pak už byl čas ceremoniálu, setkali jsme se se zbytkem našeho střediska. A co to nevidím: Svaťa tam byl taky, nevídané!:) Taky jsme se neúspěšně pokusili s Bubušem svázat Anet tkaničky, ale moc sebou házela a ječela. Následoval ceremoniál, zapěli jsme si skautskou a československou hymnu, vyslechli podařené projevy a pak se kroky našich dvou střediskových skupin opět rozešli. Oni šli na Lysou, my dolů.

Cestou dolů jsme opět vytáhli zelený míček, tentokrát jsme do něj kopali. Cesta byla z kopce, takže nám dost utíkal, takže jsme za ním spěchali a každého předbíhali. Ale nikdy nám nespadl mimo cestu. To až se do míčku opřela Anet. Míček se nádherně nesl, dvakrát poskočil a zmizel v hloubi lesa. To nás zdrželo a vyslechli jsme si posměch od jedné bandy skautek. Nicméně potom se naše souhra výrazně zlepšila a tuto zlotřilou bandu jsme zase předběhli, což pro ně musel být velmi potupný zážitek:).

Zastávka v hospůdce v Malenovicích. Občerstvení v podobě piva a kofoly. Smích vzbuzovaly naše fotky z mladých let, které kolovaly okolo stolu, pak si k nám ještě navíc přisedl zvídavý pán, který měl "každé oko jiné" a minimálně 5 piv v sobě. Ptal se nás, co jsme zač a a co v tom skautu děláme. Odpověděl jsem mu popravdě, že hrajeme fotbal:D.

Pak jsme šli dál, až jsme došli do Frýdlantu. Na řadu přišel konečně můj Bobík, ale snědl jsem jen půlku, protože Bubu říkal něco o střevních potížích. Pak jsme si šli házet, kopat a pinkat se zeleným míčkem do parku vedle nádraží. Byl čas odjezdu, kupodivu jsme si ve vlaku i sedli. Zjišťovali jsme, že jsme v obličeji pěkně opálení, nebo spíš spálení jak ředkvičky. Navíc mi Bubu přivázal tkaničky k sedadlu, což od něj nebylo hezké:D. Na řadu opět přišel zelený míček, jenž ovšem zapadl pod sousední sedadlo, a já jsem se musel po kolenou plazit před trojicí evidentně potěšených dam ve středních letech. Ale našel jsem ho. Přestup do rychlíku, pytlík gumídků (nebo kyselých žížalek?) a výstup v Otrokovicích.

Unavenost, ale spokojenost. Ivančena se podobně jako loni dost vydařila. Nářez.

Tour de Bunč

2010-04-04T19:27:00.010+02:00

V neděli před pondělím (tím Velikonočním) se uskutečnila cyklistická výprava s oficiálním tématem "Poznej krásy Chřibů". Já a Klíště jsme ale měli motto vlastní "Jez a pij, co hrdlo ráčí!", které jsme hodlali uskutečnit v hospodě na Bunči. Sraz byl v deset u lávky, což byl problém, poněvadž lávka je dlouhá a má dva konce. No ale nakonec jsme se sešli a jelo se. A kdo že jel? Zuzka, Milan, John, Méďa, který jezdí do práce na kole za každého počasí, Bubu, Klíště se svým pirátským kolem a já.

Cesta tam byla kopcovitá a v mapce je vyznačena růžovočervenou barvou. V popředí peletonu se pohybovali všichni, v pozadí se pohyboval John, což bylo způsobeno zejména Ivovým kolem Zelený ďábel. Byli jsme téměř u cíle, když se mi stala ta nemilá událost: do přehazovačky se mi zabodl jeden zlotřilý klacek, který způsobil nejdříve samovolné přehazování, potom hrkání a nakonec nefunkčnost některých převodových stupňů. Nicméně vidina jídla na Bunči byla tak silná, že jsem tyto technické potíže s přehledem překonal.

Na Bunči jsme měli štěstí a chytli volný stůl. A začlo objednávání. A co jsme všecno snědli? Někteří měli hrachovku nebo zelňačku, pak přišel hlavní chod: kuřecí steaky s křenem a feferonkami, vepřová panenka plněná mozzarelou a špenátem, bramboráčky se zelím, kuřecí maso se třemi druhy sýrů... Jedním slovem mňam. Nakonec jsme si všichni kromě Zuzky dali ještě delikátní zákuseček v podobě palačinky (1 ks), nebo jablečného závinu se šlehačkou (2 ks).

Takto posilněni jsme se vydali pěšky na Brdo (na mapce modrá barva). Byla to příjemná procházka, jen jsme museli čekat na Klíštěte, kterého oběd zmohl a tam kdesi v mlází hledal ten správný lopuch s beruškou. Mezitím Milan vylezl na hromadu dříví a v této souvislosti se připomnělo, že Klíště by na to neměl. Na Brdu jsme si zakoupili slosovatelné vstupenky na rozhlednu, které slibovaly výhru v podobě obědu na Bunči. Výhled nebyl ideální, poněvadž sklo bylo pokryto vrstvou much. No aspoň jsme se zapsali do návštěvní knihy.

Cestou zpět Klíště dokázal, že na to má, a vylezl hbitě na hromadu dřeva. Přišli jsme zpět k hospodě, znovu se občerstvili (česnekačka, grilovaná klobása, pivo, ...) a vyrazili jsme na cestu domů. Cesta byla převážně z kopce a na mapce je vyznačena zelenou barvou. Peleton se i přesto poněkud roztrl a dohromady se dal až u železničního přejezdu v Babicích. Do Otrokovic jsme mířili po cyklodálnici podél Baťova kanálu a Moravy. V Napajedlích jsem stačil nabourat do Bubuše, za což se mu ještě jednou omlouvám. V Otrokovicích jsme se ještě zastavili u pojízdného stánku na přístavišti, který však neoplýval výběrem ani kvalitou.

Nicméně ani to nám nemohlo zkazit pocit z dobře stráveného dne. Tour de Bunč se vyvedla.

DRaK

2010-03-31T15:02:00.010+02:00

Od posledního čtvrtka v březnu do poslední neděle v březnu jsme se zúčastnili rádcovského kurzu DRaK v Kroměříži. Ve čtvrtek večer jsme nastoupili do linkového autobusu, pobavili jsme se otázkou pana řidiče: "Vy jste nějaká pijonýrská skupina?" a jeli jsme. Naše složení bylo následující: Anet, Terez a dozor ve složení Milan, Klíště a Kájínek :)

Přijeli jsme do Kroměříže, BEZ PROBLÉMŮ našli klubovnu a vytvořili si jmenovky. Pak jsme s ostatními účastníky hráli různé seznamovací hry. Mohli jsme si také všimnout, že se tam nachází široká paleta vedoucích, mezi nimiž nechyběli staří známí Méďa, Ivo a Gonzáles, ale taky noví a neznámí (teď už zánovní a poznaní) Cipísek, Ondra alias Rudo Sakač, Kazan, Skřet, Lasička, Lesý, Kecka, Michal a mnozí další.

Naučili jsme se pracovat s fimem, štrykovat náramky přátelsví, dělat supr značková trička, jíst jako zvěř (Kazanova rozcvička), naškrábat 10 kg brambor do 15 minut, točit filmy jak od Disneyho, tleskat do rytmu, prohrávat v kasinu, doručovat poštovní balíky, chodit jako tučňáci, zneškodnit atomovou bombu, zpívat druhou sloku Měla babka čtyry jabka nebo fotošopovat.

A jestli budete chtít, můžem vás i něco z toho naučit ;) Tohle totiž nebyl jenom Dobrý RÁdcovský Kurz, tohle byl Vynikající RÁdcovský Kurz (VRaK), Mimořádný (MRaK), Prestižní (PRaK) a Brilantní (BRaK).

Jeden den s filmovým štábem

2010-03-09T11:35:00.006+01:00

To co na mě jistá paní vybalila před skautskou klubovnou jsem teda zrovna nečekal. Prý její muž točí nízkorozpočtový film, bude to točit tady u klubovny a jestli by náhodou klubovnu nemohli použít jako hlavní štáb, páč na technických službách je prý málo místa a kdesi cosi. Tak jsem řekl: "Ale jo." A byl ze mě komparzista.

Ve středu jsem byl už po šesté v klubovně a chystal to tam na štáb. Přijeli po půl, zdravice a hned se tam rozvalili, jako kdyby jim to tam patřilo. Teda někteří. Někteří se nejdřív zeptali a pak se rozvalili taky. Během půl hodiny se z klubovny stala kostymérna, maskérna, čekárna a bufet. Pak ještě přijelo 7 komparzistů a asistent režie nás náležitě uvedl do situace: "Dobré ráno, kdo s námi točí poprvé? Aha, pár vás tu je, takže to řeknu rovnou. Filmování je z 90% čekání. Čeká se na počasí, slunce, mraky, déšť, čeká se na maskéra, na komparz, na hlavní hvězdy, na kostýmy, čeká se na kuřpauzu, čeká se na kuřáky, furt se na něco čeká. Dneska to tak vidím, že budem čekat na mraky." A čekalo se. Obloha od rána krásně vymetená, sem tam nad obzorem obláčky, které se několik minut po každém režisérově zajásání rozplynuly. Tak se čekalo a kecalo. A zjistil jsem, že ti lidé tomu fakt rozumí. Byli sesbíraní ze všech koutů republiky a měli za sebou takové "šlágry" jako Kroniky Narnie, Johanka z Arku, xXx, Oliver Twist a další. Někteří mají rozpracované dokumenty pro ČT, jiní tímhle nízkorozpočťákem jen vyplňují čas, než přijde zase další velká šance...

Čekali jsme asi do dvanácti, pak poprvé zalezlo slunce za takový malý mráček a šlo se na to. Dostal jsem balóňák jak pro Colomba a do ruky sportovní tašku asi se 4 kily různého oblečení, prý aby to vypadalo reálně, až s ní půjdu. Dělali jsme lidi spěchající na autobus a hlavní hrdina nás předbíhal, aby tam byl první. Udělali jsme to asi 4x na zkoušku, rejža řekl: "OK, jedem na ostro" a... Oskar vylezl zpoza mraku. Tak nic, všichni bokem, budem aspoň kropit silnici. Po půl hodině kropení slunko zase zalezlo a točili jsme dál. No, celkem jsme to i s přestávkama jeli nejmíň 15x. I relativně lehká taška se po 2 hodinách docela pronese, takže když jsme končili, měl jsem ruce jak orangutan. Nachodil jsem na 100 metrech asi 4 kilometry, zato hlavní protagonista přibližně stejnou vzdálenost naběhal a vypadal na umření. A to všechno kvůli akci, která ve filmu bude asi na 20 vteřin. Náladu trochu spravilo malé občerstvení, které zatím v klubovně nachystala kostymérka a cattering v jedné osobě.

Asi za hodinu už jsem byl v klubovně sám. Štáb i komparzisté se slušně rozloučili, všechno po sobě uklidili a dokonce i zametli :-) Ale ještě před odjezdem jsem si nechal slíbit, že se v titulcích nového filmu (jehož název je mi zatím neznámý, ale nejasný byl i pro štáb) objeví poděkování Středisku Josefa Šivela v Otrokovicích.

Pátek na lyžích

2010-01-21T19:39:00.004+01:00

V pátek 15.1. kolem šesté hodiny večerní mohli domorodí obyvatelé obce Rusava v podhůří Hostýnských vrchů spatřit minikonvoj tří automobilů ( dva české výroby, jeden francouzské), který do této obce směřoval, protože disponuje a) napadaným sněhem, b) šikmou otevřenou plochou vhodnou pro lyžování, c) lyžařským vlekem. V automobilech byli členové skautského střediska v Otrokovicích, tedy my.

V naší skupině byli jak zkušení lyžaři (např. Milan Kanec Kanoš, Kájínek nebo Tom), středně zkušení lyžaři (Ivo nebo Méďa), tak začátečníci (Mira a zejména Liška). A byli tam určitě i další lidé, jenže si na ně zrovna nemůžu vzpomenout, tak mi kdyžtak vynadejte do komentářů;)

Po zakoupení elektronických karet na dvě hodiny za 180 korun českých jsme poprvé vyjeli jedním z dvou vleků na vrchol kopce. Pro hodně lidí to byl první kontakt se sněhem na lyžích po celém roce, tudíž převažovaly výrazy zděšené a nejisté. Ovšem po několika jízdách již všichni získali jistotu a výrazy se změnily na samozřejmé až mazácké :)

Poslední osoba, která měla problémy, byla Liška. Její oblouky stále nedosahovaly kvalit Šárky Záhrobské, takže se kolem ní vždy sjel hlouček, který jí radil, jak na to. Ten radil zrychlit, ten zase odlehčit horní nohu, jiný zatlačit na spodní nohu... No prostě z toho musela být nadšená (však také utrousila pěknou řádku slov, které patří spíše do repertoiru dlaždičů, ale tato situace ji omlouvá:) Nakonec se ale Liška zlepšila na tolik, že byli ostatní a určitě i ona sama spokojeni.

No a tak jsme si tam jezdili (a sem tam padali) až do osmi. Já jsem sice ztratil kartu, bez které jsem se nemohl dostat na vlek, ale naštěstí ji našel Milan a za to mu ještě jednou děkuji. Pak jsme si sbalili svých pár švestek a odjeli směr Otrokovice (do hospody) a pak už jsme jeli domů.

Líce rudé, tělo bolavé, ale mysl veselá :D

Filmožrouti expandují

2010-01-11T15:46:00.003+01:00

Od včerejšího večera je celá Filmožroutská divize přesunuta na náš vlastní blog filmozrouti.blogspot.com.

Libové Zlaté oči 3

2009-12-05T11:54:00.008+01:00

Na konci listopadu proběhl již třetí ročník této noční městské hry v ulicích Otrokovic. A u toho opět nemohli chybět roveři. Sestavili jsme neuvěřitelně silný tým: Exvoják Jirka Sisala, voják Klíště, a dva skoropacifisté Milan "Kanec" Kanoš a Kájínek.
Kvůli hře jsem oželel taneční, ale to mi teď vůbec nevadí. Odpoledne jsem udělal ještě poslední důležitý nákup (1 clever makovec, 1 banánová corny, 2 clever mléčné čokolády) a když se setmělo vyrazil jsem směrem jídelna ZŠ TGM, kde byla centrála celé hry. Náš tým s maďarským názvem se šťastně sešel a sedl si ke stolu očekávaje soupeře. Byly tam totiž jenom 3 týmy: my, oni a oni. Ostatní soupeři ze strachu nedorazili.

A pak to po krátké prezentaci začlo. Měli jsme identifikovat gangy, které byly rozmístěné po městě, abychom následně zjistili totožnost Velkého šéfa. Nejdřív nás mapa poslala pod železniční most přes Dřevnici. Na prostředním pilíři se už na nás šklebily xichty gangsterů. Do vody se ale nikomu moc nechtělo. Nakonec se hrdinně přihlásil Klíště a začal se brodit ne zrovna čistou ani teplou dřevnicí. Všechny gangstery vyfotil, parkrát při tom sice šlápl na rozbité sklo, ale první část jsme měli. Běželi jsme na centrálu a sestavili kód gangu a dostali jsme pozici dalšího gangu.

Takže, kde jsme pak všude byli: na jezírkácha na nádraží, kde to proběhlo celkem v poklidu. Potom jsme šli na místo pohyblivého gangu. Každý si myslel, že tam prostě budou chodit skautští kumpáni s xichty na zádech... ale když jsme tam přišli... no prostě Ivo se tam vozil v autě a na každých dveřích byl přilepený jeden xicht. Byl to pro nás celkem šok, poněvadž náš fotoaparát i přes nově koupenou dávku baterek přestal spolupracovat. Rozhodli jsme se k radikálnímu řešení: každý z týmu si vybral jedny dveře a utíkal za autem, co mu nohy stačily, aby si toho co nejvíc zapamatoval... následně popsal slovy obličej a já jsem jeho popis zapsal do deníčku. Pravda, nebylo to nejpřesnější, ale co nám zbývalo. Kapitola sama o sobě je řidič Ivo :D : Běžím si takhle pěkně zároveň s autem a najednou vidím, jak se na mě Ivo potutelně usměje a trošku zrychlí. Zrychlím taky. On zase zrychlí. Zrychlím taky. On zase zrychlí. Chci taky zrychlit, ale už to nejde. No nakonec jsme podobizny gangsterů dali dohromady, i když jsme byli cestou na základnu honěni rychlonohými hochy Svaťou a Bubu.

Tahle taškařice s autem nás ale stála dost času a sil, takže situace začínala býti kritická. Tým byl znaven, a to jsme ještě měli obejít tři stanoviště. Musel jsem hochy notně povzbuzovat, aby se dali do klusu. Vyfotili jsme gang poblíž kruhového objezdu. Jeden člen týmu už nestíhal, poněvadž už nebyl voják. V této zoufalé situaci jsme si na centrále vybrali místo chození na konec Trávníků, vyluštění šifry. Šifra byla sudoku vysoké obtížnosti. Čas ubíhal, čtverečky se neplnily. Rozhodli jsme se že Jirku necháme luštit a poběžíme na trávníky. Doběhli jsme tam, všechny vyfotili a mě byl předám foťák a utíkal jsem na centrálu.

Tam jsme složili totožnost tohoto gangu, ale k určení totožnosti VŠ nám chyběly dva údaje: jaké má vlasy a uši. Měli jsme čtyři pokusy na správný tip a ten poslední kupodivu vyšel! Všichni jsme si oddychli a začali odpočívat. Vtom ale Medvěd začal mluvit něco o tom, že když už teda víme, kdo je VŠ, tak že si ho máme chytit. Hrůza. Po předchozím běhu jsem byl znaven, takže jsem vyběhl jako poslední. Nejaktivněji si počínal Klíště, který byl utíkajícímu VŠ v patách. Na neštěstí mu asi po půl minutě došly síly a skácel se k zemi. VŠ běžel směrem k náměstí. Pronásledovali jsme ho už jen já a Milan. Řekl jsem si, že ho chytím, tak jsem zrychlil, on ale v tu samou chvíli zpomalil a tak jsem ho chytl bez boje. Dostali jsme od něho výhru: poukázku do Laser arény.

Cestou zpět jsme si všilmi, že Klíště není tam, kde si před tím ustlal. Běžel dál hledat VŠ na vlastní pěst. Všichni účastníci a pořadatelé zatím udělali kolečko a každý se vyjadřoval, jak se mu hra líbila. V dálce jsme náhle uviděli tmavou siluetu: byla mlha, takže nebylo poznat, komu patří. Pak se ale z mlhy váhavým krokem vynořil Klíště a za nesmělého potlesku našeho týmu se přibližoval ke kruhu. On snad oběhl náměstí čtyřikrát dokola! :D

Teď jen doufám, že si naši cenu užijeme. Poukázka platí jen do konce roku, takže bychom si mohli najít čas, co říkáte? ;)

2 dny do tábora aneb co se děje...O prázdninách

2009-07-09T18:41:00.005+02:00

●Do tábora zbývá 68 hodin a přípravy vrcholí. V klubovně se hromadí přepravky s jídlem a dalším materiálem, nejen na hry, ale i na samotný pobyt v táboře. Snad proto, že letos jsme hodně jídla nakoupili dopředu, je těch přepravek tolik. Finišují i přípravy celotáborové hry a táborového programu. Jak to bude všechno ve finále vypadat se ukáže, ale až na místě. Letos je to o to složitější, že na zahájení tábora a CeTeH budeme jen tři: Medvěd, Gonzáles a Ivo. Nesmím zapomenout na praktikanty-rovery a na kuchařku Katku, ale zahájení visí jen na nás...Teď si nevzpomínám na to přísloví, kde se říká, že příprava se vyplácí nebo tak něco. Inu, uvidíme.
●Kromě toho, že se všechno točí kolem tábora a ještě dobrých 15 dní bude, se také rozbíhají přípravy na "Letní párty" jak říkáme každoroční oslavě narozenin hned pěti červencových a dvou květnových oslavenců, všichni z řad činovníků či vedoucích. Akce se bude konat hned po táboře.
●Začátkem srpna vyrazí Medvěd a Gonzáles s Východomoravskou Lesní školou nejprve na kole do Jeseníku a poté na týdenní tábor do Karolinky.
●V průběhu srpna pak začne v klubovně velký úklid a brigáda. Je totiž potřeba klubovnu uklidit a budovu a vybavení vyspravit tak, aby vše bylo připraveno na další skautský rok.
●Na konci srpna se rozběhne zářijový nábor nováčků všech věkových kategorií. Nějaké nápady mám již teď, ale s realizací počkám, až po táboře. Jsem zvědavý jak se letos vydaří.
●No a hned na začátku září se s VMLŠ vydáme do dolomit na ferraty.
●Konec léta a začátek podzimu slibuje další dávku akcí, ale to se nechte překvapit;)

Kapka 2009 na OMV

2009-06-16T20:12:00.005+02:00

Od 12. do 14. června proběhla celostátní dobročinná sbírka Kapka, které se samozřejmě náš oddíl zúčastnil. Původní plány o obsazení čtyř benzínek byly záhy opuštěny, protože Medvěd si všiml, kolik nás je. A že nás nebylo hodně. Byli jsme rádi že jsme pokryli dvě benzínky: Benzinu (exParamo), kde byl myslím Skici, Milan a Zuzka (Lemur se nedostavil, protože doháněl matiku), a OMV u Napajedel ve skvostném složení Adéla, občas Jirka, občas Klíště a VŽDYCKY Kájínek.

Začali jsme v pátek odpoledne a po počátečních nezdarech se kasička začla plnit prvními penízky. Asi po hodině jsme však byli nuceni opustit naše pozice kvůli lijavci. To v sobotu dopoledne vše šlapalo jako hodinky až na tu věc, že jsme neumyli jediné auto, poněvadž řidiči vždy odmítli. To se nelíbilo vedoucímu benzínky OMV, který Adéle v telefonním hovoru vmetl do očí (nebo spíš do ucha), že jsme banda žebráků a že máme okamžitě začít umývat. Pochopitelně že Adéla byla z tohoto hovoru notně otřesena a dokonce začala koktat :-D

V sobotu odpoledne se vše zlepšilo: Začalo svítit slunko, Klíště se dokonce uráčil přijít a ličil nám zážitky z předešlé noci a i nějaké to auto jsme umyli... Musím říct, že Klíště k řidičům přistupoval naprosto suverénně a profesionálně, takže jsem si z něj vzal příklad a převzal jsem od něj některé fráze. Celý náš proslov se ustálil asi na této podobě:

Dobrý den, máte chvilku času?
varianta 1: Pauza, počkat co řidič řekne. Nevýhoda: řidič nás snáz odbude. Výhoda: méně vtíravé.
varianta 2: Nečekat na reakci, prostě řečnická otázka, a rychle mluvit dál. Výhoda: řidič je konsternován a nezmůže se na slova odporu. Nevýhoda: Příliš vlezlé.
My jsme skauti z Otrokovic a pořádáme tady dobročinnou sbírku Kapka, která podporuje transplantaci kostní dřeně a pomáhá tak proti leukémii. Když nám něco málo přispějete do kasičky, umyjeme vám přední okno.
varianta 1: Řidič nereaguje nebo striktně odmítá. Tak si aspoň vezměte letáček, ať víte, o co jde.
varianta 2: Řidič zamručí něco ve smyslu, že nám tam teda něco hodí, ale že okno umývat nechce, že bysme mu ho poškrábali.
varianta 3: Řidič nadšeně přikyvuje. Jo, jasně, umyjte to a tady máte stovku! (ideální připad, velmi ojedinělý)

Jak vidíte náš úděl nebyl vůbec jednoduchý. Neděle proběhla v poklidu. Poklid narušil jen řidič Porsche Cayenne, kterého jsem tipoval aspoň na pětistovku. Když mě vyslechl, řekl, že mu mám umýt i světlomety a boční okna a milostivě mi předal desetikorunu. Nestěžuju si, každá deska dobrá, ale prostě jsem čekal víc.

Tak aspoň doufám, že dostaneme tu slíbenou pizzu za překročených 5000 Kč: OMV (náš team) 4021 Kč, Benzina 1200 Kč.

Ivančena 2009

2009-04-25T20:43:00.007+02:00

V sobotu 25. dubna 7:10 ráno jsme se sešli na nádraží v Otrokovicích, abychom poctili naší návštěvou mohylu Ivančena a následně také Lysou horu. Bylo nás šest: vedoucí naší skupiny John, Pája, Kájínek, Klíště, Milan a Skici, který dorazil sice pozdě, ale přece. Cesta vlakem proběhla bez obtíží (přestup v Hulíně) a když jsme vystoupili ve Frýdlantu, tak už jsme viděli, že asi nepůjdeme sami, poněvadž kdo neviděl nějakého skauta, byl by pokládán za slepého:D.
Cesta nahoru proběhla spořádaně, témata hovoru byla různá, nejvíce se však prosazoval Skici, taktéž přezdívaný Kotleta pro jeho parodii kotlet, který živě a s nadšením popisoval své úspechy ve hře Counter Strike. Ke konci cesty jsme se s Klíštětem utrhli od hlavní skupiny a nasadili vražedné tempo, které nás stálo hodně sil. Nahoře jsem musel tyto síly doplnit dvěma tlustě obloženými chleby. To už ale dorazili ostatní a začal ceremoniál.

Pak následoval odpočinek a hurá na Lysou! Nasadili jsme ještě vražednější tempo. Sněhu začalo přibývat. Dech se krátil. Ale vyšli jsme to. Následovalo vrcholové foto Johnovým mobilem (Skici bohužel nechal jeho nadupanou mašinu Vivikaj 12megaMax doma i spolu s užitečným softwarem Bluevoda :D) a šlo se (klouzalo se) dolů.

Cesta dolů proběhla taktéž spořádaně, témata hovoru byla převážně automobilová. John prosazoval Hummer H1, Klíště Škodu Superb, Kájínek cokoli od BMW a Skici Fiat Marea Weekend 2,4 TD... Dále se šířily pomluvy o profesorech našeho gymnázia a to už jsme dorazili k hospůdce. John celou cestu básnil o řezaném pivečku, ovšem to jaksi nebylo, tak se spokojil s plzní. My jsme si dali kofolu(y). Skici ještě somroval po Johnovi pěnu, co mu zbyla na dně, ale John ji zlomyslně vytřepal :D.

Pak jsme přišli do Frýdlantu, kde si většina dala točenou zmrzlinu s pistáciovou a kaktusovo příchutí (vynikající). Skici si dal jako největší exot hranolky. Na nádraží jsme se seznámili s automatem na kávu, který ovšem sežral všechny peníze, takže jsme si čekání na vlak zpříjemnili vymáháním těchto peněz zpět. A podařilo se. Vlak přijel, nastoupili jsme a vlak odjel. Ve vlaku Klíště vyprávěl samé prasárničky, až se John červenal. Několikrát jsme přestoupili a najednou jsme byli v Otrokovicích.
S klidným svědomím mohu říct, že se akce vydařila!

Zima jak ji neznáte 2009

2009-04-16T15:39:00.005+02:00

Byla sobota, 24. ledna, 9.00. Sníh zase nebyl, proto se tak jmenuje tahle akce – Zima, jak ji neznáte. V Otrokovicích u Moravní lávky se pomalu scházeli členové skautu, ačkoliv měla akce začít právě v devět hodin. Každý měl velkou radost, že došel jeho kamarád, který obvykle na skautské akce nechodí. Když už to vypadalo, že nikdo nepřijde, začaly se do skupin přidělovat potřeby k vaření na ohni. Ovšem nikdo neměl papír na podpal, až na jednu, či dvě skupiny ze sedmi. Nikdo netušil, jak moc ho bude třeba.

Asi po pátém a posledním přepočítání mohl hlavní vedoucí konečně prohlásit: „Jsme komplet, můžeme vyrazit“. A tak jsme vyrazili. Cesta byla suchá, místy mokrá, ale to nikomu nevadilo. Každý debatoval, jak a kde si vytvoří ohniště, kam bude chodit pro dřevo, kam se bude chodit... atd. Jenomže i dřevo bylo mokré, a tak se celé pozdější rozdělávání ohňů opravdu velice zkomplikovalo.
Za nějakých 20 minut se všichni shromáždili v cíli jménem Žlutavský kopec. Když vedoucí nalezli vhodná místa pro sedm ohnišť a dořešili pár malých komplikací, soutěž mohla začít.

„Tak děcka, máte na to tři hodiny“ zase prohlásil hlavní vedoucí. Každá skupina si vybrala místo, kde chtěla vařit, a začala si chystat ohniště. Dalším úkolem bylo rozdělat oheň. A to byl největší problém. Někteří nemohli dokonce rozdělat oheň ani za ty tři hodiny. První plameny se objevily u skautů, ovšem vzápětí zase zhasly, jelikož mokré dřevo jim nechtělo hořet. Až později, samozřejmě u vedoucích, zaplály plameny ohně v plné kráse. Všichni jim záviděli. Takže z toho vyplývá, že vedoucí vařili první. Po nějaké době se konečně podařilo rozdělat oheň roverům a vzápětí skautům. A tak už vařily tři skupiny, a nebýt jich, nevařily by ostatní skupiny. Buď jim museli přenést část ohně, či jim propůjčit ten jejich nebo dokonce jim ho pomoci rozdělat. A tak už vařily všechny skupiny. Celé vaření také nebylo zrovna jednoduché. Oheň nehořel dostatečně prudce, aby se jídlo povedlo rychle a dobře. Jídlo se chvíli pálilo, pak zase chládlo. Muselo se stále přikládat, stále rozfoukávat, stále protírat oči od popela a stále se vyhýbat zákeřnému kouři.

Když vypršel limit, nastala „velká degustace“ a později „hromadná konzumace“. Sem tam někoho zastihla defekace. A na závěr bylo vyhlášení nejlepších pokrmů. Nejlepší pokrm připravili a za všeobecného souhlasu byli vítezi jmenováni skauti. Po vyhlašování byla akce oficiálně ukončena a všichni členové se odebírali do svých domovů, špinaví, zavánějící ohněm, ale s dobrým pocitem v srdci, že to nakonec dobře dopadlo a že si všichni náramně pochutnali.

Za skauty se akce zúčastnili Apple, Denny, Petr Vavro a Tabi.

Napsal Apple, jazyková úprava Ivo.

Zikmundov 2008

2009-04-02T20:50:00.003+02:00

Tímto článkem zahajujeme novou kroniku 3. oddílu, která bude vycházet na těchto stránkách. Náš první článek vychází s malým zpožděním, ale u dalších už to bude jen a jen rychlejší. Denny sepsal zápis o konání výpravy na Zikmundov.

V pátek 17.10.2008 jsme se vypravili s celým střediskem na skautskou víkendovku na Zikmundov u Lukova. Vyrazili jsme 14:50 z vlakového nádraží Otrokovice. Při cestě vlakem jsme ještě netušili co nás čeká. Když jsme vystoupili z vlaku, šli jsme na ,,bus‘‘. Autobus byl nacpán k prasknutí, ale všichni jsme měli dobrou náladu. Až jsme přijeli k základně, tak jme se ubytovali a šli na dřevo. Jakmile jsme měli dost dřeva, což jsme neměli, ale to nám nevadilo, tak jsme šli na sraz a na večeři. Večer jsme hráli aktivity. Další den ráno chtěl SK!C! vylézt na postel, na které skoro celou noc nespal, aby si aspoň na chvíli lehl do prázdné postele. Když lezl, podlomila se pod ním moje postel, o kterou se nohou opřel. ,,KŘUP“ a bylo po laťkách, které postel držely. Tak nás napadlo, že to sbijeme hřebíkem z KPZ. Tak tam SK!C! mlátil klackem do toho hřebíku a vůbec mu to nešlo. Pak přišel Milan, třikrát do toho bouchl a hřebík byl tam, kde jsme ho chtěli mít. Dalšího dne jsme šli kamsi do lesa posbírat dřevo, které mělo posloužit základně na hodně dlouho. Práce to byla opravdu těžká, ale aspoň jsme nemuseli platit elektřinu. Odpoledne a pak i večer jsme hráli další hry – popelnice a papoušky. A večer jsme všichni spali jako zabití. V neděli ráno jsme ještě stavěli příbytky pro pavouky a podobnou havěť. Pak jsme už museli jet a tak jsme vyšli. Šli jsme po jakémsi poli a pak na zastávku v Lukově. Až přijel autobus zjistili jsme že můžou jet jenom vlčata a světlušky, protože autobus je úplně plný. My skauti a roveři jsme odmítli čekat a šli směrem k ZOO Lešná na MHD. Až jsme tam došli zjistili jsme, že ,,bus“ jede až ze hodinu a tak jsme se vypravili na Podhoří, kde je konečná linky č.4. Na místě jsme chvilku počkali a pak nastoupili do trolejbusu a jeli směr nádraží. Tam jsme nastoupili na vlak a hurá ,,dom“. Cestou nám Ivo slíbil gyros, ale všude měli zavřeno, tak jsme si ho mohli dát až na náměstí v Otrokovicích.
Výpravy se zúčastnili – za rovery SK!C! a Milan, za skauty Denny, Petr V. a Petr Z. Oba Petrové se na této výpravě oficiálně stali členy 3. oddílu. V neděli jsme ušli navíc 12 km.

Napsal Denny, jazyková úprava Ivo

Kalafuna tak trochu jinak

2009-03-09T19:46:00.007+01:00

Letošní Kalafuna tak nějak pro naše dva střediskové týmy nebyla úspěšná... Nebudu popisovat celý průběh, zaměřím se jen na časový úsek od setmění v sobotu do 23:45 téhož dne. No prostě byli jsme někde mezi obcemi Jankovice a Košíky a zjistili jsme, že jsme tam, kde být nemáme. K tomu můžete přičíst hlad, únavu a vodu v botách. A tak se rozhodlo, že do Napajedel se pojede autem. Ovšem byla zde také hrstka statečných(přesně tři roveři), která si nepřipouštěla únavu, ani to, že do Napajedel nedojdou. Ta hrstka jsme byli my: Kájínek, Klíště a Milan (od nestaršího), nebo taky Klíště, Kájínek a Milan (od nejhladovějšího).
Ostatní nás vybavili potřebnými věcmi (čelovky, dobré rady apod.), ukázali kudy máme jít a pak se nám ztratili ve tmě. První potíž nastala tehdy, když cesta končila uprostřed zasněženého pole. Nezbývalo nám nic jiného než uchýlit se k alternativní turistice, která spočívala ve vybrání světýlka v dáli, za kterým půjdeme. Když jsme přišli ke světýlku, zjistili jsme že to jsou Košíky. Košíky jsou malebná víska, která nás přivítala štěkotem psů a kde pan starosta plní zároveň funkci knihovníka a velitele hasičského sboru.
Za Košíky jsme pomocí mé zánovní buzoly sovětské výroby a mapy Klíštěte zjistily, že asfaltka vede někam úplně jinam, a tak jsme museli udělat prudký obrat vlevo do vysokého kopce, který byl bohužel hojně porostlý šípkovými keři. Nebýt stop, které ve sněhu zanechala divá zvěř, zřejmě bychom odtud nevyvázli tak lehce. Stejně jsme ale byli dost poškrábaní. A pak hurá přes pole, kde bylo místy sněhu po stehna a v botách vody po kotníky.

Po přeskočení potoka jsme se octli v katastru osady Dolina, kde nás přepadl hlad. Zjistili jsme ale, že není co jíst. Naštěstí jsem si vzpomněl, že Skici si u mě v batohu nechal jídlo, což se nám náramně hodilo a tak jsme se posadili u cesty avšechno jsme mu to SEŽRALI. Potom jsem všem naordinoval jeden vitamín cé pro zvýšení obranyschopnosti, jeden orofar proti bolesti v krku a jeden orbit proti ústním bakteriím a mohli jsme vyrazit dál.
Vyšli jsme další vysoký kopec a už jsme viděli Napajedla - naše morálka se zvedla. Když jsme pak šli další hodinu a Napajedla se napřibližovala, naše morálka klesla na bod mrazu: Klíště byl naprosto zdrcen a táhl se někde vzadu cedě pritom skrz zuby nadávky. Náhle jsme však vyšli na cestu. Svitla nám naděje. Zjistili jsme, že jsme před obcí Halenkovice, a já jsem vtipně poznamenal, že už je to kousek... Morálka se zvedala, když jsme uviděli ceduli s názvem oné obce. Ovšem taky začaly pekelně bolet nohy, které byly naprosto zničené alternativní turistikou.
Šli jsme půlhodinu a nikde konec - úsměv nám ztuhl na rtech, začali jsme nadávat. Jakýsi psík na nás začal štěkat, ale byl hrubě okřiknut Klíštětem a radši se stáhl. Měli jsme červeno před očima. Nohy bolely. Sužovala nás žízeň. Konec Halenkovic nikde. Klíště nadával, i když tam už žádný pes nebyl a rozhodl se navštívit místní hostinec, aby se napil vody ze záchodu (na záchodě), kde ho stihl posměch místních obyvatel za jeho zevnějšek. Belhali jsme se dál našlapujíce pouze na vnější stranu chodidel. Vtom jsme uviděli něco neuvěřitelného: ceduli značící konec této proklaté vesnice. Naše morálka se trochu zvedla, ale hned spadla, když jsme uviděli, jak daleko jsou ještě Napajedla.
Už ani nevím jak jsme došli k Fatře, pamatuji si jen, že jsem volal Ivovi, kam přesně máme jít. A šli jsme. Před očima jsme měli jen sprchu, jídlo, pití a spacák. A došli jsme, jako druzí, dostali jsme slovní uznání, guláš, dali jsme si pořádnou sprchu, museli jsme si vyslechnout pár posměšků za styl naší chůze a šli jsme spát. A než jsem usnul, řekl jsem si : DOBŘE MY!

Schůzka s velkým S

2009-02-21T18:54:00.005+01:00

Rozhodl jsem se napsat o něčem, co je opravdu nevšední... 20.2.2009 v 17:00 totiž začala schůzka roverů! Jako správný nedočkavec jsem přišel o čtvrt hodiny dřív, bohužel ale bez rukavic a čepice. Venku bylo tak minus deset a tak jsem za chvíli musel potupně odhazovat sníh před klubovnou abych se zahřál.
Tak asi po sedmi minutách dvaceti sedmi sekundách přišel Milan a tak jsme odhazovali dva (bohužel rádlo nešlo skrz mříže protáhnout takže jsme to prostě dělali nohama...). A pak už konečně přišel Medvěd otevřel nám a tak jsme měli rádlo (a taky mi půjčil rukavice - dík). Potom jsme chodníček posypali solí se zvýšeným obsahem jódu - je vidět, že ani na chodníku se u nás nešetří, a šli jsme do tepla - příjemné tři stupně NAD nulou nás hned zahřály. Mezitím přišel Martin, který byl pověřen obstaráním tepla, tedy ohně. Za chvíli už oheň plápolal a my už jsme byli skoro všichni - tedy já, Milan, Medvěd, Martin, Skici, Adéla, Lemur a Klíště. Byl sníh, takže jsme jako obvykle nešli hrát fotbal, ale po malém hysterickém vystoupení Adély, která protestovala, proč nejede na Kalafunu, jsme byli instruováni, jak používat sněžnice, což jsme si vyzkoušeli v praxi. Nakonec se to zvrhlo v koulovačku a zhazovačku, takže jsme potom dobrou chvíli rozmrzali u kamen.
Dalším bodem našeho extrémně nabitého programu byl evropský kvíz, který ale dost připomínal písemku ze zeměpisu (mimochodem jsem vyhrál :P). Pak jsme tradičně hráli šipky a už ani nevím kdo vyhrál, ale určitě jsme to nebyli my, to bych si pamatoval...
Pak přišli ti starší - Ivo, Linda, Mira a Svaťa, který dotáhl (sám říkal ukradl) suchý led (oxid uhličitý, starší název kysličník uhličitý, mezinárodní značka CO2), s kterým jsme si hned začli hrát. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale suchý led studí. No a nakonec jsme probrali týmovou strategii na Kalafunu (Lindo, nezapomeň lékárničku a pro sebe vlečné lano, abysme tě mohli táhnout) a pomalu jsme se vraceli ke svým domovům.

Zimní eliška 4.

2009-02-16T22:29:00.005+01:00

Tradiční zimní výprava tradičně bez sněhu, no proč ne - letos na motivy pevnosti Boyard. Na skautskou základnu Eliška jsme dorazili v počtu 22 dětí a 6 vedoucích, dohromady docela velká grupa, což jsme si uvědomovaly já a Zuzka hlavně ve chvílích, kdy jsme musely namísto Kuby pro všechny vařit.
Kuchař odřekl svou účast na poslední chvíli a nechal nám pouze seznam surovin, ovšem bez gramáže. Člověk bez praxe z fleku prostě nevymyslí, kolik má čeho koupit, a času v obchodě nazbyt nebylo, takže to dopadlo tak, že nám zbyly troje sýry, čtyři másla, půl kila marmelády, palice česneku (o které doteď nevíme, k čemu ji Kuba chtěl) a dva bochníky chleba. S klením poněkud neskautským jsme se Zuzkou napochodovaly do kuchyně; k sobotnímu obědu měl být vývar a bramborový guláš. Nakonec byly nudle se zeleninou a gulášová polévka. Opravdu jsem nevěděla, že se ty nudle tak navaří. Ten jeden sáček tam vypadal hrozně ztraceně, tak jsem přidala druhý a najednou všechna voda byla pryč a hrnec byl zabetonovaný těstovinami... A guláš se prostě nezahustil, i když jsme tam nalily pul litru jíšky. Ale hlad je hlad a všecko se snědlo do posledního sousta
Program se povedl narozdíl od jídla dokonale. Už bylo zmíněno, že motivačkou byla francouzská soutěž Pevnost Boyard. V několika hrách soutěžící týmy s veselými jmény (Beta Tým, Růžové kytičky, Kyselé žížalky a Borci na konci) získávaly indicie, z nichž měly složit klíčové slovo. A tak hráči lovili mince ze sklenice s obrovským pavoukem, lozili po laně, nechávali v labyrintu závodit pro ten účel koupené myši, jedli na čas chleba, tlačili pneumatiky do kopce, navlíkali jehlu levou rukou, signalizovali vzkazy na dálku a další.
Na všechno dohlížel důstojný otec Fura, záhadou je, proč byl tak podobný Ivoškovi  Důležité je zmínit, že na klíčové slovo ZEMĚ přišel jeden jediný tým, a to Kyselé žížalky – velká gratulace!
Počasí bylo super až na neděli, kdy celou noc a celý den pršelo - jakýmsi zázrakem skrz střechu i dětem do postelí. Ale co nás nezabije, to nás posílí; při závěrečných reflexích nejčastěji zněla věta: "všecko se mi líbilo!" :)

Vzpomínka na Dynčák

2008-11-25T19:53:00.011+01:00

aneb jak jsme tábořili...

Stavění tábora
Když jsme se v neděli 27.června 2004 sešli, aby jsme si nachystali věci, které budeme brát v pondělí s sebou, věděli jsme, že budeme jenom dva. S tím, že to zvládneme jsme se domluvili na odjezd kolem třetí odpoledne. V pondělí 28. června jsme tedy naložili nářadí, barel na sprchu, několik desek, plachty a vyrazili jsme směrem Velké Karlovice - Léskové pomáhat se stavbou tábora na Dynčáku. Jeli jsme s tím, že naším úkolem je postavit sprchu, ještě jednu kadibudku (jedna už tam stála) a vybudovat na potoce umývárku. Spoléhali jsme na to že kluci ze vsetínského třetího chlapeckého oddílů přijedou taky v pondělí nebo až v úterý a budou se zabývat stavbou podsad, jídelny a tee-pee jak jsme se domluvili. Protože jsme neměli klíče od srubu a tím pádem ani od skladu, nemohli jsme spoustu práce udělat. S sebou jsme měli totiž jen kladiva, pily, sekery, hřebíky a další drobné nářadí. Pro jistotu jsme vzali i kosu, i když jsme počítali s tím, že louka už bude posečená. Když jsme přijeli, prvním překvapením byla neposečená tráva. Trochu jsme si vysekli místo a cestu k budoucí sprše. V pondělí jsme zvládli do tmy ještě pospravovat stoly a lavečky do jídelny a taktak jsme se skryli před deštěm.
V úterý ráno jsme zajeli do obchodu, který je od tábořiště asi 4km objednat jídlo na první dny tábora. Nasnídali jsme se a začaly se stavbou. Mimo jiné nám taky byla slíbena celá traktorová vlečka materiálu - dřeva z pily na topení a stavbu. Po kopě nového dřeva nebyla ani památka, a tak jsme byli nuceni zasáhnout do zbytků z loňska. Naštěstí jsme našli několik statných kůlů a tak jsme se dali do práce. Naším úkolem bylo postavit sprchu. Dostatečně pevnou věž na barel a lehkou konstrukci na plachtu. Při vybírání materiálu jsme narazili na podsady v dosti dezolátním stavu, a tak jsme byli rádi, že budeme mít, jak nám bylo řečeno, podsady nové. Práce se nám dařila a kolem druhé odpoledne jsme byli se sprcho hotovi. Ještě pár detailů a mohli jsme poobědvat. Western fazole z Babic nám přišly k chuti i když jen po studenu, protože oheň se nám nechtělo rozdělávat. Po obědě jsme sbalili suchý stan s tím, že další noc už budeme spát ve srubu. Odpoledne jsme vyčkávali na příjezd trojkařů, jelikož nám byl oznámen jejich příjezd kolem třetí odpoledne. Když ani kolem páté nepřijížděli domnívali jsme se, že je odradil silný déšť, který se blížil směrem od Vsetína. Mezitím jsem stačili stan pro jistotu zase postavit. Počkali jsme až déšť ustane a počali jsme se zabývat umývárkou. Vydali jsme se hledat splav, který měl být údajně alespoň půlmetrový. Nebyl, měl sotva 20cm. I tak jsme začali koumat jak vymyslíme onu umývárku. Přes mnohou improvizaci a přemýšlení jak zabít kůly do kamenitého podkladu potoka jsme přece jenom dospěli k nám dostačující umývárce. Jak jsme později zjistili, trojkaři se myli v potoce dalších 30m po proudu, kde jsme našli zbytky starých mostků, které prý vždycky vezme jarní voda.
Začalo se stmívat a tak jsme se dali do večeře. Slunko zacházelo sice až kolem půl desáté, ale okolní stromy mu nedaly možnost proniknut do údolí. Stále jsme čekali na příjezd kluků ze Vsetína. Večeři nám opět narušil mírný deštík a tak jsme zalezli do auta, kterým jsme přijeli. Když už bylo devět večer rozhodli jsme se, že nemá cenu na ně už čekat. Sbalili jsme mokrý stan, zapřáhli vozík s věcmi co jsme si přivezli (kromě barelu) a o půl desátá jsem vyrazili domů. Jak jsme později zjistili, kluci dorazili v deset večer, takže jsme se museli cestou minout. Nad kadibudkou jsme ani nepřemýšleli, protože jsme neměli nářadí na výkop jámy, takže to zůstalo až na samotný tábor.
Takže takhle jsem dopadli se stavěním tábora…

Jak jsme tábořili

den 1.
Sraz jsme měli ve čtvrtek 1. července ráno o půl deváté u klubovny. Plánovaný odjezd byl v devět. Jakmile přijel autobus nacpali jsme ho k prasknutí všemi těmi věcmi, které jsou potřebné ( i nepotřebné) na tábor a ještě se tam vlezla rozebraná kadibudka. Samozřejmě děti a my. Někteří jeli po vlastní ose, protože museli během tábora odjet a zase přijet. Vyrazili jsme přesně v devět. Cesta ubíhala vcelku rychle a když jsme začali hrát Bingo, tak ještě rychleji. Hru nám komplikoval "pouze" rozbitý mikrofon. Plni očekávání jsme se blížili k tábořišti a s napětím jsme se dívali vpřed. Jako když utne nám všem však spadl úsměv, když jsme zjistili, že z toho co má být postavené nestojí téměř nic! Se vsetínským třetím oddílem, jemuž oné tábořiště a srub patří, jsme se domlouvali, že stavbu tee-pee, vojenského stanu jako jídelny a dvanácti až patnácti nových podsad zajistí oni. Jaké však bylo překvapení když jsme se od čtyř mladíků dověděli, že víc než těch pět nových podsad nebude, a že zbylých sedm se musí dát dohromady z hromady, která spíše připomínala kopu dřeva na topení a ne podsady. Co se dalo dělat, vyložili jsme věci z autobusu, vyřídili pár formalit a začali jednat. Méďa, Honza, Zuzka a Magda sebrali všechny děti a vyrazili na malý výšlap do okolních lesů. Ostatní osazenstvo se spolu se vsetínskými hochy dalo do práce. My jsme s dětmi obešli tábor a dorazily jsme na Honzovu chatu. Vzali jsme pár potřebných věcí a vyrazili jsme zpět do tábora. Hangár, nebo jídelna, jak jsme říkaly velkému vojenskému stanu už stál, podsady byly taky všechny, ale neměly postele tak jsme se i my dali do práce. Děti mezitím formou řetězu donesly vodu do sudu od sprchy .Hoši ze Vsetína s námi ještě postavili týpýčko, a pak odjeli, takže zbytek byl na nás. Postele do podsad jsme udělali z čeho se dalo, a ještě jsme museli zbouchat kostry na plachty.To bylo jednoduché do té doby, než jsme zjistili, že více než polovina plachet má jiné rozměry, a co jsme zjistili až večer po dešti, že téměř všechny tečou. Nicméně do večeře a díky bohu do deště jsme tábor měli postavený. Ostatní práce jsme nechali na další den. Děti byly nastěhované v podsadách a my Roveři jsme si chtěli ustlat v tee-pee, jenže déšť mu našel taky dírky, a tak jsme se ubytovali v podkroví srubu. Chtěli jsme sice jen na čas, ale jak se ukázalo, zůstali jsme tam celý tábor. Pršelo celý večer a tak jsme nástup museli udělat v jídelně. Zatímco děti měly jako večerní program "seznámení s podsadou" my jsme pobíhali v dešti a zakrývali protékající stany igelitovými plachtami.

pokračování příště...pokud bude zájem;)

ZVaS aneb vzestup a pád Otrokovických vlčat

2008-09-29T19:30:00.009+02:00

O tom, jak naše vlčata z druhého místa na okresním kole Závodu Vlčat a Světlušek v Pozlovicích postoupili do kraje se dočte v jiném článku.

Krajské kolo, na které postoupili další dvě vlčácké a tři světluškovské hlídky se konalo 7.6. v Přílepech u Holešova. Na závody jsme byli vypravení opět autobusem, který zařídila ORJ Zlín. Neznalý úrovně a atmosféry závodů, jsem očekával (vzhledem k tomu že to bylo krajské kolo) vyšší úroveň závodů. Hlavně ceny, organizace, slavnostní nástupy, atd. Pravda však byla jinde. Všude zmatek a shon, nástup tak nějak všelijak a(teď předběhnu) v tašce s cenama byly mimo jiné i propagační materiály Holešova z 60. let- ostuda. A jedna půllitrová termoska- doteď nevím jak se o ni kluci podělí. I tentokrát jsme byli s Gonzálesem naverbování do pozice rozhodčích na stanoviště. Z počátku proti naší vůli, ale ukázalo se, že je to lepší než se nudit na základně. Když k tomu všemu přičtu, že hned na druhém stanovišti měli např. naši kluci čekačku 74 minut, nezbývá než říct, že "Oskarovy" závody v Pozlovicích měli úroveň mnohem vyšší. I přes to všechno klukům přálo štěstí a umístili se na prvním, tedy postupovém místě. Ke zmíněné tašce ještě patřila stuha a dort. Ten byl dobrý:) Po vyhlášení jsme se hned sbalili a jeli domů. Dort Chvíli přebýval u nás v ledničce a pak si ho kluci zbouchali na schůzce v klubovně.

Ještě začátkem srpna jsme nevěděli, kde a kdy se bude konat republikové kolo ZVaS. Později byl zveřejněn termín a pár dní na to i místo - Olomouc-Radíkov, táborová základna. Na jednu stranu to máme kousek na druhou stranu nic nového nepoznáme, říkali jsme si.V několika mailech pak chodily různé informace o závodech a podmínky se pořád měnily, protože jak psala autorka a hlavní organizátorka, to vzali na poslední chvíli. Závody se konaly poslední víkend v září, což předcházely čtyři čtvrtky tedy 4 potencionální vlčácké schůzky. První nebyla, protože bylo promítání fotek, na druhé nebyl Gonzáles poněvadž dělal kurz, třetí odpadla protože já jsem byl v Paříži a Gonzáles dělala kurz, takže na čtvrté-den před závodem jsme kluky seznámili s okolnostmi závodů. Takže příprava veškerá žádná. Ta koneckonců nebyla ani před předešlými koly závodů. Závody byli na celý víkend, tzn. pátek sobota a neděle. Pro nás , kteří to máme do Olomouce 35 minut rychlíkem, naprosto zbytečné!
Jak to tedy celé probíhalo: V pátek jsme 15.58 vyrazili vlakem do Olomouce. Protože měl vlak zpoždění, tak jsme autobus, který nás měl od Hlavního nádraží odvézt do Radíkova(kousek od Svatého kopečka) nestihli a museli jsme čekat hodinu na další . Mezitím se na zastávce nahromadilo dalších asi 50 skautů. Jenže přijel normální autobus, takže půlka jich tam zůstalo. Bus plný "sardinek" nás dovezl až skoro na místo a kousek na táborovou základnu jsme došli. Zaregistrovali jsme se, šli na večeři do restaurace , která byla součásti základny a čekali. Čekali od cca sedmi až do půl desáté kdy nás odvezl mikrobus dolů do Olomouce na Skautský dům, kde jsme spali. Dostali jsme malinkou klubovnu, kde bylo vybudováno patro na spaní. Ráno o půl 8 pro nás přijel autobus a vyrazili jsme směr místo konání ZVaS. Přijeli jsme, posnídali a čekali. Čekali než bude losování startovních čísel a slavnostní zahájení. To bylo v 9.00. Kluci si vylosovali číslo 31, tedy úplně poslední. Start nám byl naordinován na 14.30 a předtím oběd na 13.00 Mezery jsme vyplňovali čekáním. Jakmile kluci vystartovali, čekali jsme dvě a půl hodiny na jejich návrat. Ihned potom bylo představování družin, které mělo podle původního plánu proběhnut již v pátek večer. Odtud jsme šli rovnou na večeři a po ní čekali na vyhlášení. Po vyhlášení jsme čekali další dvě hodiny na autobus, který nás odvezl opět do Olomouce na Skautský dům, kde jsme se vyspali do nedělního rána. Snídani jsme měli tentokrát už zde a hned po ní jsme se sbalili a vyrazili na Hlavní nádraží na vlak domů. A kluci? Ti nejen že poslední startovali, ale také poslední skončili a to celkem velkou ztrátou bodů. na posledním místě se bohužel taky umístili holky z Kroměřížem, které tu byli taky za Zlínský kraj. Ale byli jsme poslední z nejlepších;)

Kobercová záhada

2008-09-14T11:21:00.002+02:00

Mira: „Rád bych si vzal zpátky ten koberec, co jsem sem donesl tak před půl rokem.“

Medvěd: „Jo, můžeš si ho vzít, je rozmotaný u Zuzky v klubovně.“

Mira zaraženě hledí na modrý koberec s kytkama: „Ale ten koberec, co jsem já donesl, nebyl modrý, ale hnědý.“

Medvěd těká zrakem z koberce na Miru, z Miry na koberec: „Aha, tak to nevím, kdo tenhle donesl, já jsem myslel, že ty... no tak ten tvůj bude někde smotaný.“

Projdeme sklad, klubovnu skautek, skautů i vlčat, sklad podsad, dílnu. Koberec zmizel. Mira téměř natahuje.

O dvě hodiny později už ve skoro plné sestavě stále řešíme koberec. Záhada číslo jedna: kam se poděl Mirův koberec? Záhada číslo dva: kdo přinesl onen modrý koberec do Zuzčiny klubovny?

Medvěd srší logikou: „Nikdo z nás, co tu jsme, ten modrý koberec nedonesl. Takže to mohl být Gonzáles, Svaťa, Kuba nebo Zuzka. Zuzka koberce nesnáší, takže vypadá. Tak asi Kuba.“

Jura: „Mně se ale zdá, že Kuba se ptal, jestli by si nemohl nějaký koberec půjčit... tak proč by nosil koberec, když sám nějaký potřeboval.“

Záhada graduje... Nakonec jsme se dohodli, že to pořešíme v neděli ve Vegas nad sklenicí vychlazeného tekutého chleba. O výsledku budeme informovat.

Hlas Ameriky

2008-07-20T11:19:00.001+02:00

Konečně jsme si našli čas napsat všem do rodné země dlouho očekáváný mail o naší cestě za bohatstvím a krásou země netušenýh možností. Pokusíme se popsat naši prozatimnícestu z pražského letiště až po dnešek, kdy máme druhý day off.

Cesta do Prahy proběhla v pohodce a v dobré náladě, ani jeden z nás netušil, do čeho vlastně jdeme, ale všichni jsme se těšili J Po prohlídce našeho hlavního města jsme nakoupili jídlo na večeři, netušíce, že to bude na dlouhou dobu poslední normální jídlo, které jíme ... Přespali jsme u kámoša na kolejích a na druhý den jsme vstávali ve čtyři hodiny ráno a rychle se přesunuli na letiště, kde již čekali další naši spolucestovatelé ze CCUSA. Odbavení proběhlo bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že nám někdo ukradl připravenou snídani ... holt Češi J

Letadlem jsme letěli všichni tři poprvé a hned poznali nevýhodu malého letadla Českých aerolinií...cítili jsme úplně veškeré otřesy a turbulence a nezachránila to ani snídaně, kterou jsme dostali a kterou si Zuzka mimohodem pokydala trikoJ Po hodině jsme přistávali v Miláně, o které nám nebylo řečeno nic dobrého...a jak jsme se přesvědčili, tak oprávněně...absolutní chaos, nikdo nic nevěděl, odbavení bylo strašně na dlouho, příjemnost lidí nulová...

Na přestup jsme měli dvě hodiny a jak se ukázalo, stačilo to díky rychlosti italských úředníku jen tak tak. Po nástupu do letadla American aerlines byl rozdíl viditelny okamzitě – místo mladých blond hostesek tu strašily škaredé staré černoškyJ a taky letadlo bylo dvakrát takové. Rozloučili jsme se s rodným jazykem a po otravných desíti hodinách letu, kdy už Tomáš nevěděl, kam složí své dlouhé nohy, jsme konečně přistáli v zemi zaslíbené...místo očekávaných tropu nás přivítala příjemným teplem a sluníčkem. Čekalo nás to, čeho se všichni báli a co bylo posledním krokem ke vpuštění na americkou pudu a tím byl imigrační úředník. Proběhla kontrola otisku prstu i povinné focení a pak už jen vyzvednutí batohu a vítej NY....

Letiště v New Yorku je obrovské, má asi deset terminálu a mezi nimi se pohybuje automaticky řízený vláček příznačně nazvaný Airtrain, protože skutečně jezdí ve vzduchu. Po nalezení meeting pointu nás zástupci CCUSA spolu s lidmi mnoha národností busem přepravili na Kolumbijskou univerzitu, kde jsme měli strávit svou první noc...po nezbytných otravných formalitách jsme se konečně sprchli a s kručícími břichy vyrazili vstříc víru velkoměsta na své první jídlo v Americe...

Druhý den ráno nás čekala nefalšovaní americká snídaně...spousta tuku, mastnoty a sladkého, dále nekombinovatelné kombinace nekombinovatelného...:) následovalo Orientation, kde nám byly řečeny všechny podmínky naší účasti v kempu, pracování a chování...a tady jsme poprvé poznali lidi, se kterými máme strávit léto...dvě Maďarky, Angličanka, Mexičani a dva Slováci, Janka a Maťo, kteří nejenže s námi v kempu bydlí, ale dokonce i pracují na stejných pozicích jako my...ale o tom až později...

Na Broadwayi jsme si chytli pravý žlutý taxík a nechali se dovézt na bus nádraží neuvěřitelných rozměru, kde autobusy jezdí až do třetího patra...čekala nás dvouhodinová cesta do Honesdalu, kam pro nás pak přijel žlutý school bus a odvezl nás do kempu Equinunk, který se na další dva měsíce stane naším domovem...

Pokusíme se vám jej nyní trošku přiblížit, více informací přímo na stránkách kempu www.cecbr.com Kemp je jedinou hlavní silnicí široko daleko a jezerem rozdělen na holčičí a klučíčé část, která byla založena už v roce 1920, jak nám bylo Američany hrdými na svou minulost několikrát opakováno a všude tento letopočet uvádějí. Rozdělení na dvě části má svuj význam, protože oba tábory mají svuj program samostatně, dokonce se za celé dva měsíce uvidí jen párkrát.

Děcka spí v dřevěných chatkách se společnýma sociálkama po cca dvakrát deseti plus vždy dva dospělí zvaní counselors. Kvalita ubytování je ruzná kus od kusu, od fungl nových po staré počmárané a posprejované. Děti mohou využívat desítky hřišť na všechny možné i nemožné sporty, několik posiloven a krytých hal, horolozeckou stěnu, dílny, kde pracují s papírem, hlínou, dřevem i látkou, dále Petcentrum, kde se strarají o zvíťátka - rybičky, želvy, krajtu, myšky a králíky. Na jezeře je pak spousta vodních atrakcí, počínaje trampolínou, vodním skutrem, člunem a vodními lyžemi konče. Dobře se dá vyblbnout taky v gymnastickém centru, kde je koberec na pružinách, trampolíny a žíněnky... všechny tyto atrakce mužeme využívat jen v nepřítomnosti dětí a nejlépe jen kluci mezi klukama a holky mezi holkama...

Co se týká národností v řadách zaměstnancu, vítězí Československo následováno Polskem, které obsadilo celou klučičí kuchyň, příznačne zvanou ,, polské peklo’’J Další početnější skupinu tvoři Mexičani, z nichž někteří místama neumí ani slovo anglicky. Dále po pár kouscích z Maďarska, Ruska, Izraele, Turecka, Anglie a Francie. Nejvíce se přátelíme s Ruskama a Maďarkama.

Ubytování pro nás vcelku ucházející, Pardál a Tomáš spí se třema Slovákama, hned naproti prádelny a skladu, kde pracují, Zuzka spí se Slovenkou v dvojlužkáči třikrát tři metry hned za kuchyní, takže do práce to máme všichni kousek. Pracovní dobu ale máme každý jinou, což už tak skvělé není... Tomáš ve skladu je od rána od sedmi, vyloží kamiony do skladu, ledniček a mražáku , porozváží jídlo do obou kuchyní a kolem čtvrté má padla. Práce je to asi jedna z nejlepších z kempu, člověk se ale fyzicky dost nadře a další nepříjemností je ukládání věcí do mrazáku, kdy člověk neustále přechází mezi horkem venku a mrazem kolem minus patnact stupnu. Zuzka v holčičí kuchyni pracuje v salad baru. Chystá zeleninové aj ovocné saláty, dortíky a když je potřeba pomáháme kuchařovi i umýváme nádobí. Práce je to pohodová, jen má člověk pracovní dobou rozbitý celý den. Pardál je v prádelně jediný chlap mezi šesti babama, takže si klidně bere aj přesčasy, jinak je tam ale od osmi tak do pěti, někdy aj do osmi. Perou, suší a skládají kvanta prádla. Práce pohodová, jen stereotypní a když je venku třicet a oni ještě topí susičkama, teče z něho jako z volaJ

A i celkově si člověk připadá jako vul, když jedná s Američanama. Jako národ nám přijdou trošku hloupí, bez vlastního úsudku a nápadu. Překvapila nás jejich otevřenost a přátelskost - stále se usmívají a ptají se jak se máme. Vše je ale strašně falešné, za zády nás s klidným svědomím pohanějí. Největší přetvářka jde vidět každý víkend, při návštěvách rodiču, kdy šéfové vidí za každým dítětem svých deset tisíc dolaru – tolik totiž stojí odložit dítě na dva měsíce na tábor. A tak delají všechno možné i nemožné, aby rodiče poslali své dítě do tohoto kempu i příští rok.

Nevíme, zda to bylo zpusobeno právě touto falešností, ale nikdo nám nikdy neřekl, že se jedná o židovský kemp, takže je sice všechno kosher, ale s vepřovým se dva měsíce nepotkáme... Další z věcí, které jsou pro amíky v kempu nepřípustné jsou veškeré projevy náklonnosti mezi pohlavími, to znamená líbání se, držení se, objímání se. Udajně by to byl špatný příklad pro děti...moc tomu teda nerozumíme... Kluci mají také výslovně zakázaný vstup do dívčího kempu. Nicméně jak jsme posléze zjistili, tak na tom ještě nejsme tak špatně, pač v kempu kousek od nás je zakázáno nosit sandály a žabky, pač prý ukazovat nehty na nohou je vyzývavé a sexy.

Při takovém přístupu se není čemu divit, že děcka jsou takové jak jsou, to znamená rozhýčkané, rozežrané, dostanou všechno, co chtějí, neznají pťekážky v dosažení svých cílu. Absolutně si neváží ničeho, jídlo a celkově věci berou jako něco, čímž není rozhodně potřeba šetřit.

Jídlo je tu zajímavé, což ovšem neznamená, že je chutné. Například těstoviny s toustovým chlebem nám přijde minimálně podivné. Ruzné kombinace chutí, vše příliš sladké nebo aspoň mastné. Ze začátku jsme se snažili o objevování nových chutí, ale postupem času jsme i na toto rezignovali, pač vše chutná stejně a to tak, že nijak. Každý čtvrtek si americké detičky napráskají bříška hotdogama a hamburgerama na barbecue. Neskutečné množství jídla se vyhazuje, stačí zrnko něčeho v salátu a ten se musí vyhodit. Nesmí se stát, že by děti nedostaly na jídlo to, co by právě chtěly, takže lítáme jako blázni, aby malinká cupkatá holčička dostala lžičku marmelády.

Veškeré zbytky jídla i staré nepotřebné věci (autobus, vodní skutr, čtyřkolka) se vyváží kousek za kemp, takže se pak není co divit, že tam sem tam večer chodí párek medvědu. A tak berem deky a sedíme v autobuse na číhané asi patnáct metru od nich, abychom je mohli vyfotit.

Ve volných chvílich hrajeme voleyball, fotbal, chodíme se koupat do jezera, skáčeme na trampolce, nejčastěji ale jen tak ležíme a odpočíváme. Taky nás zavezli na bowling a byla sranda. V noci se pak jezdí do nejbližšího města buď do hospody, kde pouští jen nad dvacet jedna nebo do supermarketu a hlavně na signál na mobil. V celém kempu totiž není nikde a na dvěstě lidí jen dva počítače a ty taky fungují jen když se dobře vyspí J

Taky jsme tu pořádali party na Zuzčiny narozeniny, dostala od kempu balonky, dort a plyšákaJ

Celkově se máme krásně, hodně těžíme z typické české chytrosti a hlavně z našeho pracovní umístění – co chvíla chodíme nakupovat do skladu a platíme tzv. vatikánskou měnou – pánbu zaplaťJ Toť zatím vše k našemu letnímu dobrodružství, detaily pak ústně, bude i spousta foteček a historekJ

Mějte se skvěle, posílejte mailíky, pořádně si od nás odpočiňte a za chvílu nás tam máte zpátkyJ

Tomáš, Zuzka, Pardál

Tábor Vřesovice 2008

2008-07-12T11:42:00.003+02:00

Tábor je za námi. Necelé dva týdny strávené víceméně pod širým nebem v osadě Heatherville (Vřesovice) utekly jako voda. A jaké ty dva týdny byly?

Slunečné. Horká odpoledne jsme trávili u osvětimanské přehrady koupáním, řáděním na člunu, kohoutími zápasy ve vodě a tak podobně :)

Deštivé. Bouřky a přívalové deště přicházely pravidelně téměř každý den. Aspoň se děti naučily rychle zavazovat podsady. Když pršelo, věnovali jsme se rukodělným pracím nebo jsme odpočívali.

Plné pohybu. Skoro každý den jsme hráli nějakou hru v lese – počítali jsme jakožto správci národního parku bizony, pašovali jsme plyšové medvídky, utíkali jsme před průjmem a honili zácpu. Taky jsme lezli po skalách (resp. po skále Kozel) a capkali na puťáku (oddíl skautů) a na výlet na Cimburk (zbytek střediska).

Pracovní. Sekera, pila, pilníky, nože, kladivo a hřebíky – nástroje, díky kterým jsme dokázali udržet tábor v chodu. Každý se musel zapojit, aby mohlo všechno fungovat, každý se vystřídal na službě v kuchyni, každý si zkusil umýt připálené hrnce a mastné ešusy. Vsadím se, že některé děti si do vody s jarem sáhly prvně v životě. Ale šlo jim to :)

Plné klíšťat. Invaze tohoto hmyzu byla opravdu velká. Každý den jsme vytahovali aspoň tři, s jedním jsme dokonce jeli na pohotovost, protože se drželo... nu, jako klíště :)

A taky veselé, únavné, plné nucených improvizací, plné překvapení a nových zkušeností... Fotky se snad objeví na našich střediskových stránkách co nejdřív. Tak nashle v září :)

Závody Vlčat a Světlušek - Okresní kolo

2008-05-18T11:10:00.007+02:00

Závody Vlčat a Světlušek letos hostili Pozlovice. Malá obec těsně vedle Luhačovic. Zázemím nám bylo fotbalové hřiště a objekty jemu příslušné. Na místo jsme já, Gonzáles a pět našich vlčat dorazili společně se skauty ze Zlína, Napajedel, Slušovic a Vizovic vlastním autobusem, který nás vyzvedl v 7.00 ráno v Kvítkovicích. Cestou jsme vyslechli několik mouder kterými Koumák poučoval "nějakou skautku ze šestky".Takže byla aspoň sranda. Když jsme Peťi G. a Ančovičkovi z Napajedel, kteří seděli ve "velíně", odevzdali startovné a přihlášku, dali jsme se Já a Gonzo napsat jako rozhodčí na stanoviště Orientace, na kterém mimochodem naši kluci získali úplně nejmíň bodů. Přiřazeni k hlavním rozhodčím jsme kluky nechali osamotě a vydali se na naše stanoviště. Na kraji louky, kde na nás peklo slunko jsme strávili asi 3 hodiny. Hlídky chodily jedna za druhou, takže nebylo chvíle na odpočinek. Po poslední hlídce s číslem 19 jsme sbalili věci a já a Gonzáles jsme se na můj popud vydali dál po trati. Já chtěl hlavně fotit, ale kdo by čekal takový krpál do kopce..Když jme se vrátili na hřiště většina dětí už se cpala párkem v rohlíku a hrála nejrůznější hry. S Gonzou jsme šli taky na párek a páč jsme měli opravdu hlad šli jsme ještě do hospody na druhé straně hřiště na klobásu. A na pivo. Napřed nás oslovil jistý pán, ze kterého nakonec vylezlo, že je to syn Bleska, zakladatele skautingu v Pozlovicích i když na to vůbec nevypadal. Potom nám naši kluci donesli občanku a další doklady z peněženky, kterou našli v potoce(tam mimochodem trávíli většinu volna) a nakonec klobásy, na které jsme čekali asi 40 minut byli hodně mastné, což poznali při prvním vpichu vidličkou i naše kroje. S napětím jsme pak vyčkávali na nástup a vyhlášení výsledků. Na závody jsme jeli s cílem nebýt poslední. Napřed proběhlo vyhlášení světlušek potom vlčat. Vždy od posledního místa. Jaké bylo naše překvapení, když jsme nebyli přečtení jako první ani jako druzí. V tu chvíli jsme si říkali "mise splněna". Nakonec byly Otrokovice vyhlášeny jako předposlední tedy na druhém místě. Nevím jestli měli vetší radost kluci nebo my s Gonzou. Každopádně z druhého místa se postupuje do krajského kola. To bude 7. června v Přílepech u Holešova. Máme se tedy na co chystat. Po vyhlášení ještě foto, a pak vydýchaným autobusem hurá domů. Na spoláku jsme ještě Aleše, Martina, Peťu Z., Peťu V. a Matěje s novou přezdívkou Lovec pozvali na zaslouženou zmrzlinu.

Skautky v Jeseníku bez seníku :)

2008-05-05T12:13:00.003+02:00

V sobotu 3.5. v 5:15 ráno sraz na vlakovém nádraží…přišly přesně tři skautky … přijde vám to málo na dvoudenní výpravu na Praděd? Ale né - jedné bylo doma ráno špatně, druhá myslela, že sraz je až odpoledne, třetí se zřejmě nechtělo a ta čtvrtá nejela proto, že nejela ta třetí …
I přes takovýto počet jsme si to hodně užily…cestu autobusem holky prospaly a v Karlově Studánce vystoupily čilé a plny optimismu …jeho míra poněkud klesla, když viděly rozcestník s počtem kilometrů na Praděd, který měl být naším cílem ... A začalo přituhovat…a sem tam i sníh…a Nikča má jen plátěné botečky… :)

A pak se to stalo…jako bychom se najednou ocitly v pralese…připadaly jsme si jako hlavní hrdinové filmu cesta do Pravěku. Kolem nás sníh a led, hučící voda a vodopády, všude popadané stromy, žebříky napolo ve vodě a vachrlaté mosty…a budete se asi divit, ale skautky si ani jednou nepostěžovaly, neremcaly, jen šly a kochaly se a smály se a byly parádní…

Na Ovčárně vytahujeme oběd a také rukavice…kolem nás asi dva metry sněhu a my vážně zvažujeme, zda byl dobrý nápad přespat v noci v seníku…Anetčin maličký a ten nejtenší spacáček, jaký jsem kdy viděla je pro nás jasnou volbou…takže následuje rychlovýstup na Praděd…ten je celou dobu v mlze, nejde vidět na krok, skautky přicházejí se šílenými nápady a před sebou vidíme jen tu polívku, kterou jsem všem slíbila za odměnu :)
Odměna se ale nekoná, na Pradědu zavřeno…druhý pokus s polévkou se koná na Ovčárně…tam mají bohužel už vyprodáno a čočkovou naproti Anetka nejí …. :)

Cesta busem k Hvězdě ( konečně polévka) a pak dolů do Bruntálu je… dejme tomu hodně hlučná, Anča svými vtipy baví půl autobusu... A to ještě nevíme, co bude ve vlaku…holky jakoby najednou sebraly veškerou energii, únava je ta tam a následují salvy smíchu, výbuchy, taneční vystoupení v uličce vlaku či výroba nebes z bund :).

Holky děkuji za tuhle akci, byly jste parádní a já na vás můžu být právem hrdá ... :)

Táborová schůzka I.

2008-05-04T19:13:00.008+02:00

Letos poprvé jsme se v pátek na roverské schůzce věnovali CeTeH, tedy celo táborové hře. Na tématu, kterým je divoký západ jsme se dohodli již před časem. Téma ale nestačí a použít celou hru od někoho jiného není ono a tak nezbývá než si hru vymyslet. Téma divokého západu je velmi široké a tak je celkem z čeho vybírat. Nakonec po debatě jsme ale zjistili, že nejvděčnější je osídlování, které je pro divoký západ velmi typické. Také nás k tomu inspiroval web taborovehry.wz.cz ze kterého čerpáme. Po tom, co se nám loni osvědčil tzv. brainstorming jsme ho aplikovali i letos. V principu vytváření hry máme již jakýsi systém a tak začít bylo jednoduché. Brainstorming spočívá v tom že si řekneme téma a každý říká to co ho k danému tématu napadá Např. kovboj, saloon, koně, šerif, whisky,... to se zapisuje na papír a při následujícím tvoření kostry hry i jednotlivých her a motivací se z těchto slov čerpá a tvoření podle nich je jednodušší. Tvář hry potom dostávala během diskuze několik podob, proběhlo několik hádek, ostrých výměn názorů a nakonec přišli kompromisy, vylepšení jiné nápady, takže z toho nakonec vznikla kostra- základ hry, na kterém se všichni přítomní shodli. Nakonec jsme si všechno shrnuli, rozdali drobné úkoly a hra teď může "kvasit" do další schůzky kde se podle dalších návrhů upraví a dá se jí konečná podoba.
Nejde sem vložit fotky ze schůzky, snad pozdeji:)

Ivančena 2008

2008-04-28T16:02:00.002+02:00

Na tuhle výpravu jsme se vydali v počtu šestadvaceti lidí, nejsilnější zastoupení měl oddíl vlčat – dva dny jsme neustále počítali, svolávali, naháněli a okřikovali deset rozdováděných kluků :-) Ubytovaní jsme byli ve Frýdlantu n.Ostravicí v tělocvičně tamního gymnázia spolu s desítkami dalších skautů z celé republiky. Noc byla krátká, protože nedováděly jenom otrokovické děti, takže spát se šlo dost pozdě.

V sobotu jsme vstávali v 6.30 a v 8 hodin nás autobus popovezl z Frýdlantu do Malenovic, odkud to bylo k Ivančeně asi hodinu cesty. Protože jsme měli výborný čas, šli jsme nejdřív na Lysou horu, kam jsme dorazili asi v 11 hodin. Cesta byla sice náročná, ale nahoře to stálo za to; prošli jsme vrstvou mračen, abychom si na vrcholku Lysé hory užili sluníčka a teplého počasí. Poobědvali jsme a vydali se zpátky, v 1 hodinu jsme došli k mohyle Ivančena, kde proběhl ceremoniál, tedy minuta ticha na počest v odboji padlých skautů a zpívání české a slovenské státní hymny. Taky jsme přihlásili do soutěže o nejhezčí a nejtěžší kámen náš 14,5kilový drobek (sláva Jifíkovi, který ho k Ivančeně vynesl :-) ). Potkávali jsme skauty ze všech koutů republiky a taky zasloužilé skauty, příslušníky tzv. Svojsíkova oddílu.

Skauti se potom do Frýdlantu vydali pěšky, zbytek jel autobusem. Po odpočinku v tělocvičně jsme se sbalili a vyrazili na vlak; po té cestě už vím, jak se cítí sardinky v konzervě. Jinak to ale byla vydařená akce :-)